Článek
Ve Španělsku mám už druhého psa. Ten první byl národností Angličan a přistěhovali jsme se spolu na jih z ostrovů. Je důležité říct, že Oliver byl dobrman, protože to má ve Španělsku svůj důležitý význam.
Na rozdíl od Čech, kde vlastnictví psů a plemen nepodléhá žádné regulaci, ve Španělsku existuje seznam psů takzvaných PPP (perros potencialmente peligrosos) plemen, což znamená „potenciálně nebezpeční psi.“ Tato plemena sice zakázaná nejsou, ale vztahují se na ně přísná pravidla.
Základ seznamu je celošpanělský, ale každá provincie si ho může doplňovat, jak uzná za vhodné. V tomto ohledu jsem měla smůlu, protože bydlím v Barceloně. V základním seznamu totiž chybí dobrman, ale Katalánci si ho tam přidali, takže můj Oliver této regulaci podléhal.
Seznam potenciálně nebezpečných psů je poměrně rozsáhlý a zahrnuje i různé směsky, takže stačí, když pes splňuje fyzická kritéria. Nemusí se tedy jednat o žádného čistokrevného psa.
Základní výčet těchto psů je následující: americký stafordširský teriér, stejně jako jeho menší příbuzný anglický stafordširský bulteriér a pitbul asi nikoho nepřekvapí. Dále je na seznamu argentinská doga, akita inu, tosa inu, brazilská fila a také rotvajler.
Ale jak již bylo řečeno, úplně postačí, když pes splní fyzická kritéria a je jedno, co má napsáno v dokumentech. Jakmile má silný krk, mohutnou, kvádrovou a robustní hlavu se širokou a velkou lebkou a čelistí, svalnaté tělo a zadní končetiny, je vysoký 50-70cm cm, váží víc než 20 kg a je krátkosrstý, kritéria potenciálně nebezpečného psa splňuje.
Pořídit si ve Španělsku potenciálně nebezpečného psa dle výše uvedených znaků znamená muset na něj mít licenci a dodržovat přísná pravidla. Licence je vlastně takový malý zbrojní průkaz, váže se ale pouze ke konkrétnímu psovi a je nepřenosná. K jejímu získání je kromě dobrozdání veterináře a speciální pojistky zapotřebí také psychologický posudek majitele.
V praxi to znamená, že na veřejnost se psem kromě držitele licence nikdo nesmí vyjít. Ani členové rodiny, pokud si licenci na domácího mazlíčka také nepořídí. Tedy neměli by.
Na veřejnosti musí být pes na krátkém vodítku a vždy pouze s náhubkem. Pravidla jsou poměrně drsná a ne každý je pochopitelně dodržuje. V tom případě si ale koleduje o průšvih. To když se něco stane, narazí na neoblomného policistu nebo ho někdo udá.
Já jsem měla s dobrmanem Oliverem štěstí. Nic se nestalo, nikdo mě neudal a chodila jsem s ním bez vodítka po parcích, plážích a někdy i po ulicích a s náhubkem pouze do metra. Ale s vědomím, že mě jednou možná chytnou. Licenci jsem si na něj ale pochopitelně udělala.
Dobrmani jsou moje oblíbené plemeno a nebýt těchto přísných španělských pravidel, pořídila bych si dalšího. Místo toho jsem si ale radši vzala pejska z útulku.
Ani pokud máte pejska „obyčejného“, tedy nikoli z kategorie potenciálně nebezpečných, neznamená to, že váš život s chlupáčem není regulovaný, přestože se na psy ve Španělsku neplatí daně a do metra a do vlaku můžou bez jízdenky.
Cestování veřejnou dopravou ale má své limity a záleží na městě či provincii, jak si je upraví. Kupříkladu v Barceloně nesmíte se psem do autobusu, pokud se nevejde do tašky. Do metra nebo vlaku pouze s jedním psem a v hodinách mimo dopravní špičku, na krátkém vodítku a s náhubkem. Na dodržování pravidel dohlíží přísní zaměstnanci bezpečnostních služby, kteří jsou v metru takřka všudypřítomní.
Všichni psi, stejně jako v Čechách, musí mít čip a být pravidelně očkovaní. Kromě toho si na každého psa musíte zařídit povinnou pojistku na způsobené škody a na požádání ji předložit třeba i městskému policistovi, když vás o to požádá. I pokud máte čivavu nebo bišonka. Zkrátka jakéhokoli psa.
Zatím poslední nařízení, které bude teprve vstupovat v platnost, je povinnost každého majitele psa absolvovat základní kurz. Bude možné jej udělat i online, ale certifikát o úspěšném absolvování bude jednou z povinností majitele každého psa.
A chodit se psem na procházky? Jedině s lahvičkou s vodou na zalévání moči a pytlíky na exkrementy. Zvyknete si na to poměrně rychle a zejména v teplém a suchém podnebí, kde občůrané ulice a rohy pravidelně nesmývá déšť, to má význam. Absence lahvičky při venčení psa vás snadno může vyjít na 100 euro. A věřte, že to není pouze teoretická hrozba.
Některé oblasti a provincie si na neposlušné majitele psů došláply ještě významněji. Každý pes, a týká se to třeba i populární Andalusie, Valencie či některých oblastí Katalánska, musí být zapsán ve speciálním registru a jeho majitel má povinnost dodat vzorek exkrementu k DNA testu. Nesplnění této povinnosti vyjde na nějakých 500 euro.
No a pak už pouze chodí uklízecí služba nebo městská policie, sbírá zapomenuté bobky a posílá je ke genetické analýze. Jestli jste zrovna vy zapomněli uklidit hromádku po svém psovi a DNA test to prokáže, těšte se na další mastnou pokutu.
Stejně tak je zakázáno uvazování psa před obchodem. Skočit si do sámošky a nechat pejska na chvilku venku, není dobrý nápad. Stačí jedna projíždějící policejní hlídka a máte o problém postaráno. Proto množství obchodů, kromě potravin, proti přítomnosti pejska nic nenamítá. Já s tím svým chodím třeba i do pekárny.
Vlastnit psa ve Španělsku není levná záležitost. 6kg pytel kvalitního žrádla, který sežere pes střední velikosti za měsíc, stojí v průměru 50 euro. Kromě toho je vzhledem k podnebí nezbytností pravidelné odčervování externí i interní. Speciální antiparazitní obojky nebo pipety a pravidelné tabletky taky něco stojí, stejně jako očkování a náklady na veterinární péči.
Suma sumárum vás pejsek, samozřejmě podle velikosti a bez dalších veterinárních nákladů, vyjde na nějakých 30 tisíc korun ročně nebo 2500 Kč měsíčně. To je poměrně střízlivý odhad, který nezahrnuje doplňky, pamlsky, případný výcvik ani léky, ale je v něm pojistka, očkování a antiparazitní ošetření.
A že byste třeba ušetřili na pojistce? To byste udělali chybu. Náklad na ní je to nejmenší, stojí zhruba 100 eur ročně, ale nemít ji může vyjít pořádně draho, až na 10 tisíc euro.
Přes všechna pravidla, omezení a náklady je život se psem ve Španělsku radostný. Existuje zde velké množství psích pláží a každé město má vyhrazené psí parky. Jenom v Barceloně je jich přes sto. Lidé jsou zvyklí chodit se psem takřka všude, takže pejsci jsou většinou velmi dobře socializovaní a nikoho se psem u nohy nepobuřujete.
Pes není jenom zvíře v domácnosti, ale životní styl, který něco stojí. Peníze, odříkání a povinnosti. Skutečnému milovníkovi psů to ale nevadí, třeba ani na vlastní úkor. A ti ostatní? Ti by si měli to měli radši rozmyslet.
