Článek
Všichni máme své slabosti a vášně a ne každý musí být milovníkem psů. Proto ale není odsouzeníhodný. K zavržení jsou naopak ti, kteří svoji takzvanou lásku demonstrují tím, že si psa pořídí a pak se o něj nestarají, či jej dokonce týrají.
Až příliš často se dočítáme o případech týrání psů. Ale je daleko víc takových, které nejsou zveřejněné nebo se o nich ani neví. A nemusí být pouze fyzické, za trýznění je považováno i odepření základních potřeb psa. Většina z nás si už někdy pomyslela, že určití lidé by neměli mít právo na psa.
Někteří lidé používají psy pouze jako zdroj příjmů nebo k falešnému vytváření jakéhosi společenského statusu a na zvířeti jako takovém jim přitom vůbec nezáleží. Takových vlastníků je bohužel až přespříliš.
Důkazem jsou kupříkladu nelegální množírny. I když o nich tento článek a priori není, jejich životaschopnost je podporována právě touhou lidí vlastnit psa. Ber odkud ber, hlavně ať je co nejlevnější a dobře vypadá.
Některé lidi nelze podezírat ze špatných úmyslů, ale z naivity a nevědomosti, co dlouhodobá péče o psa obnáší. Výsledkem je nespokojenost majitele, nešťastný pes často s problematickým chováním a plné útulky.
Téměř každý už dnes ví, že psi prožívají emoce jako je radost, strach, hněv a smutek. Ví to zcela jistě nejen ti, kterým nějaký ten chlupáč prošel životem. Přesto mají psa i lidé, kteří mu nejsou schopni či ochotni zajistit ani elementární potřeby, natož myslet na jeho blaho.
Navíc si mnoho lidí bez zkušeností či vědomostí pořizuje plemena vyžadující zvláštní péči či výcvik nebo se specifickými potřebami. Jenom protože mají buď romantické představy, či se jim určitý typ psa hodí do jejich „portfolia“.
Mezi základní povinnosti majitele psa ale patří mnohem víc než jen poskytnutí žrádla, misky s vodou a pelech. Patří k nim i zajištění pravidelného pohybu, duševní stimulace, sociální interakce a veterinární péče.
Bohužel ani zajištění naprosto základních potřeb, jako je přístup k potravě, vodě a přístřeší, nebývají pro některé majitele samozřejmostí, natož starost o emocionální pohodu psa.
Není toho málo, co musí majitel psa vynakládat, a to každodenně a dlouhodobě. Pes stojí čas, nemalé peníze a sebeobětování včetně vlastního pohodlí. Ne každý je ale ochotný se v zájmu psa a na vlastní úkor omezovat. Přesto si psa pořídí. Proč?
O motivech těchto lidí lze pouze spekulovat. Může to být neznalost, podcenění potřeb psa nebo protože mít ho je zkrátka v módě. O důsledcích svých rozhodnutí, která se týkají živé bytosti, takoví lidé ani nepřemýšlí. A co je horší, neexistuje mechanismus, který by jim ve vlastnictví zabránil.
Týrání zvířat je sice definováno zákonem, ale regulace vlastnictví nikoli. Pořídit psa si může kdokoli, za jakýmkoli účelem, bez zkušeností a od kohokoli, protože je to považováno za právo občana. V Čechách dokonce jakéhokoli psa, protože žádná úprava zde na rozdíl od většiny jiných vyspělých zemí neexistuje. A to je v zásadě špatně.
Musíme být ale realističtí. Ani sebelepší zákony a sebepřísnější postihy nezabrání některým lidem v páchání trestné činnosti. Vždycky se najdou tací, kteří budou krást, podvádět, vraždit a trýznit. Prevence, výchova a zákony ale samozřejmě tyto případy ve společnosti do jisté míry eliminují.
V případě otázky vlastnictví psa ale žádné podmínky ani prevence neexistují. Existují pouze pravidla, zákazy a doporučení pro ty, kteří psa již mají. Víme, nebo bychom vědět měli, jaké povinnosti nám z vlastnictví psa vyplývají. Pořídit si ho ale může v zásadě kdokoli.
Přestože si uvědomuji společenskou třeskutost takové myšlenky i jistou nadsázku vlastní úvahy, navrhuji zavést jakési „osvědčení o způsobilosti k vlastnictví psa“. Zahrnovalo by prokázání základních znalostí a povinností majitele. Bez takového dokladu by nebylo možné psa vlastnit.
Jednoduché osvědčení by sloužilo jako prokázání základních znalostí a podmínek pro chov psa a mohlo by zahrnovat základní kurz nebo jednoduchý test. Nic složitého.
Takové osvědčení by mohlo být i několikastupňové podle kategorie psa. Kupříkladu k vlastnictví psů bojových a potenciálně nebezpečných plemen by pro získání takového oprávnění bylo zapotřebí podstoupit další přezkoumání způsobilosti.
Koneckonců takové „povolenky“ pro určitá plemena již v mnoha zemích dávno existují, kupříkladu ve Španělsku. Bez licence, která obsahuje i psychologický posudek, je vlastnictví vyjmenovaných plemen protizákonné.
Ale vraťme se k základní myšlence. O osvědčení by se dalo také přijít stejně jako třeba o řidičský průkaz v případě prokázaného týrání nebo nedbalosti.
Protože jsme národ, který je velmi citlivý na jakékoli předpisy a nařízení a vážíme si svobody slova i vlastnictví, někomu se mé úvahy mohou zdát poněkud autoritářské. Mluvíme ale o životech tvorů s emocionální inteligencí, které začínají i končí v jakýchkoli, tudíž i nezodpovědných rukou, a systémový přehled a regulace vlastnictví chybí.
Proti svobodnému rozhodnutí mít psa nikdo nic nenamítá. Ale registrace vlastníka a s ním spojený doklad o způsobilosti rozhodně stojí za úvahu. Zodpovědným majitelům by jistě trocha formalit nevadila a ti ostatní? O každého nezodpovědného vlastníka psa méně, tím lépe.
Zdroje:
