Článek
Následující kapitoly pro mě asi budou trochu náročné, neboť v nich přiznávám, že věci rozhodně nikdy nejsou černobílé a za rozpad vztahu nemůže vždycky jenom jeden (ale občas ani jen dva).
Po té osudné noci, kterou popisuji zde, byste možná čekali, že se u nás doma přehnala vichřice. Že jsem sebrala všechny síly a udělala manželovi takovou scénu, na kterou v životě nezapomene. Jenomže to tak nebylo. Zmožená okolnostmi a tím, co jsem si všechno v konverzaci přečetla, a z čeho (z mého pohledu) jasně vyplývalo, že milostný vztah těch dvou rozhodně neopadl, jsem si smutně povzdechla, muže vzbudila a na férovku se ho zeptala, je- li se slečnou stále v kontaktu (tehdy jsem se ještě alespoň domnívala, že jde o slečnu, primárně dle nízkého věku).
„Možná,“ odpovídal opatrně a alibisticky. Podala jsem mu tablet. Zbledl, v očekávání toho, že budu šílet, řádit, proklínat. Mlčela jsem, po tvářích mi stékaly slzy. Už jsem jich moc neměla, za poslední týdny jsem ztratila schopnost plakat před kýmkoli, ale tentokrát se v mém těle ještě něco našlo, a tak jsem němě plakala, neschopná uvěřit, co se to děje. Bylo to asi ve tři ráno, a od té doby jsme nespali, jen leželi vedle sebe a mluvili.
Mluvil o tom, že tušil, že na to přijdu, že ho to mrzí, že mi nechtěl ublížit, ale že s ní nic fyzicky neměl. Pro mě ta psaná konverzace vyznívala trochu jinak, proto jsem vůči tomuto tvrzení byla dosti skeptická (on si za tím přesto stojí dodnes).
Mluvil o tom, že mě nechce ztratit, že jsem jeho rodina a nejlepší přítel. Že jsem pro něj důležitá, že to dokáže utnout, tentokrát doopravdy. Strašně moc jsem tomu chtěla věřit. Náš vztah trval 18 let, byli jsme 8 let manželé, prošli jsme spolu peklem, vzájemně si pomohli, když bylo nejhůř, a teď by to měla všechno zničit tahle avantýra?
Zároveň ale mluvil taky o tom, co ho přesně do toho vztahu dohnalo. Jak to se mnou bylo těžké a k nevydržení. Jak jsem byla vyhořelá, nešťastná, hádavá a nevážila jsem si ničeho, co pro mě udělal. Jak jsem se neusmívala a nepodporovala ho dostatečně. Jak jsem nebyla schopná udržet doma pořádek a neuklízela na 100 %. Jak jsem ho pořád jen otravovala s otázkou, co by chtěl uvařit k jídlu, jak jsem sice začala hubnout, ale nehubla, a jak jsem si jednoduše neuměla vážit všeho, co pro mě dělal.
Abych uvedla věci na pravou míru ze své strany, měl pravdu. Půl roku před incidentem přiznání jsem byla vyhořelá a nešťastná. V práci se na mě všechno valilo, doma jsem měla pocit, že jsem na všechno sama. Měla jsem za sebou tři velmi krušné roky, nejen kvůli covidu, ale taky kvůli stavbě domu, který si manžel vysnil. Ta mě vyčerpala asi nejvíc. Z původně slibovaného projektu ve stylu „nemusíš se ničeho bát, za rok to postavíme,“ se vyklubalo příšerné martyrium spojené s naprosto brutálním nárůstem cen, který nám finančně znemožnil dokončení stavby i přesto, že jsme do ní nakonec nasypali o dva miliony více, které jsme měli schované na investiční projekty (což byl zase můj sen).
Kromě toho jsme celé ty tři roky (a pět let předtím) žili v dvougeneračním domě, kde soužití se druhou generací nebylo jednoduché a zvláště v posledním roce bylo potřeba poskytnout tvrdě ruku k dílu, takže jsme v podstatě neustále někoho vozili k lékaři nebo do nemocnice, zatímco jsme pendlovali mezi domovem a stavbou ve snaze zajistit, aby nás dělníci neokradli. Prvního nelituji (a co jsem udělala, jsem udělala s láskou) a druhé chápu, přesto však je nutné podotknout, že to bylo strašlivě náročné a že jsem se ke konci toho období tak jednou týdně budila v depresi, s pocitem, že světlo na konci tunelu už neexistuje.
Nakonec jsem byla strašlivě frustrovaná, protože jsem obětovala všechny své sny, investovala je do domu, který nebyl hotový, a jediné, po čem jsem toužila, bylo trochu si odpočinout a soustředit se hlavně na svoje manželství. Cestovat, smát se, bavit se. To jsem potřebovala, ale nebylo to na skladě.
Strašlivě jsem se zlobila na svět a na manžela. Dala jsem ze sebe všechno a nemohla jsem dál. Potřebovala jsem podporu, ale on místo toho, aby se mi věnoval a pomohl mi dát všechno do pořádku a vidět svět zase v barvách, ode mě utíkal.
A tak jsme žili vedle sebe, zatímco nám manželství pomalu ale jistě nabourával fakt, že on už neměl důvod hledat, jak mě rozesmát, protože se snažil rozesmát někoho jiného. Někoho, koho naše problémy nemohly položit, protože je neprožil, a kdo mu mohl plakat na rameni s odlišným příběhem, pojednávajícím o útěku z války, takže se mohl cítit jako pravý a nefalšovaný rytíř.
V mysli mi teď vytanula písnička Wabiho Daňka.
„Tak jsme žili rok v tý super těsný kleci,
vzteky vysušený, jako troud.
Potom jeden den si žena vzala věci,
další připomínky řešil soud.“
Když jsem vyplakala ten poslední zbytek slz, otřela jsem si opuchlý obličej do kapesníku a přitulila se k němu. Že by nás něco nebo někdo rozdělil, to jsem si nedovedla představit. Vzpomínala jsem, jak jsem ho vyzvedávala z posledního večírku firmy a protože jsem té mladé ženě chtěla pomoct, nabízela jsem jí, že ji taky odvezu domů. Tehdy se mi ani nepodívala do očí a něco zamumlala, a já měla právě jedinečnou příležitost pochopit, proč to tak bylo. Jednoduše, už mi v tu dobu dělala do chlapa a nejspíš byla rozhodnutá, že to dotáhne do konce, ať to stojí, co to stojí.
Umínila jsem si, že tahle holka nás prostě nepoloží. Nemordovala jsem se se stavěním domu tři roky proto, aby v něm nakonec bydlela nějaká taková. A tak jsem dala další důvěřivé ultimátum. „Jestli se nechceš rozejít, skončíš to s ní. A to tak, abych to viděla,“ poklepala jsem na tablet s konverzací.
Nutno podotknout k jeho dobru, druhý den ráno Suble (jak jsem ji v duchu pojmenovala, využívajíc prvních slabik asi nejznámější ruské nadávky) opravdu napsal, že by se chtěl přestat stýkat a že jejich vztah nemůže pokračovat. Četla jsem na tabletu celou tu konverzaci a cítila zadostiučinění. „Tak, máš, cos chtěla, ty mrcho.“ říkala jsem si.
Vůbec mi nedošlo, že Subla rozhodně není z těch, které se vzdávají, a proto začala mému muži hrát na strunu, na kterou on prokazatelně velmi dobře slyší. „Tys sliboval, že mi tu budeš pomáhat!“ vyčítala mu. „Tolik jsi mi slíbil, a teď mě tu necháš samotnou?“
Ačkoli ji v ten moment dokázal odpálkovat (sice velmi jemně a s odkazem na to, že za všechno v podstatě může osud a já, protože jsem našla ten tablet), Subla vysvětlení přijala jen s velkou nechutí. A já měla tušit, že má ještě postranní plán.
Ženy, jestli tohle některá čtete, jste v podobné situaci, jako jsem byla já a nevíte, co s tím, čtěte dál jen, pokud dokážete přijmout nepříjemnou pravdu.
Když muži položíte nůž na krk, a on bude muset odkopnout tu chudinku, co ji doteď ochraňoval před zlým světem a ona s doširoka otevřenýma očima denně poslouchala (nebo četla), jak jste příšerná, jak je to s vámi špatné, jak potřebujete psychoterapii, jak neřešíte své zdravotní problémy a vůbec, jak byste se sebou měla začít něco dělat, zatímco trpělivě odepisovala věty ve stylu „to kdybych byla já na jejím místě, já bych si tě jinak vážila,“ neskončí to pro vás dobře (resp. fér). Teda aspoň pokud je ta chudinka tak dobrá herečka a manipulantka, že dokáže být mrcha a chudinka zároveň. A to Subla je. Ale o tom zase příště.
