Článek
Po zradě, které se mi od manžela dostalo (a o které si můžete přečíst zde), jsem prožila pár bezesných nocí. Chodili jsme kolem sebe jako dva cizinci, já nešťastná, on nešťastný.
V hlavě jsem neustále bilancovala situaci. Je možné, že tohle dřív nebo později potká každého? Že je prostě potřeba se s tím naučit žít? Když ho opustím, najdu ještě někdy někoho, ke komu budu mít tak blízko? Když to skousnu, nebude mít náhodou pocit, že si se mnou může dělat, co bude chtít? A co ona, ta cizí, tajemná dívka, o které jsem se už stihla dozvědět, že je jí pětadvacet, je z Ukrajiny a dodělává si v Čechách školu, zatímco ve volné chvíli pracuje ve firmě spolu s mým mužem a nadbíhá mu?
Nakonec jsem sebrala všechny síly a manželovi předložila nabídku, kterou dle mého názoru nemohl odmítnout. „Vyber si,“ řekla jsem mu. „Jestli chceš odejít, nebudu ti bránit. Ale vyber si jen jednu z nás. Na polyamorii si hrát fakt nebudu.“
K mému překvapení odpověděl téměř okamžitě. Vybral si mě. Slíbil mi, že s dívčinou utne kontakt a začneme se víc věnovat sami sobě. A skutečně, chvíli to fungovalo. Věřila jsem mu, že by mi nikdy nelhal. Byl pro mě chlapák, muž s velkým M. A byla jsem si jistá, že pokud už si jednou zvolil v můj prospěch, je svět zase v pořádku. Celá ta věc mnou samozřejmě otřásla, ale věřila jsem, že se z toho spolu dokážeme zase vyhrabat, že to, co je mezi námi, je pro nás oba natolik důležité a jedinečné, že jedno malé klopýtnutí nás nerozhodí.
„Potvora a prasák,“ prskala moje kamarádka a kroutila hlavou nad tím, že chci tohle všechno prostě přejít a že si ani nepřipouštím, že by nás to mohlo rozdělit. Já jsem se na to snažila koukat i z jiné stránky. „Hele, třeba se ta holka prostě fakt zamilovala. Třeba netušila, že je ženatý, třeba jeho těšilo, že mu někdo nadbíhá…“ snažila jsem se koukat na věci ze všech úhlů, a nejen z toho svého. „Jasně. Chuděra netušila, že je ženatej, zakoukala se, a teď už není cesty zpět, protože on chytil druhou mízu a má pocit, že je největší alfasamec a že si vlastně neužil nic, protože přece přichází do nejlepších let a všechny ty roky předtím strávil s tebou!“ vztekala se a já tiše brečela do kapesníku, protože chtě-nechtě jsem musela přiznat, že by asi, při pohledu z ještě dalšího úhlu, taky mohla mít pravdu.
I když jsme se s mužem oba snažili, aby nás tahle událost nepoznamenala, a i když jsme spolu začali trávit mnohem více času, přece jen se od té doby změnila jedna věc. Manžel si s sebou začal brát mobil všude. Do vany, na záchod. Kamkoli. Bylo mi to trochu divné, ale uklidňovala jsem se, že to určitě nic není. Ostatně, sama jsem ve vaně četla zprávy a nosila telefon takřka všude s sebou. To je určitě úplně v pořádku.
Osudný moment přišel o pár dní později, kdy jsem v noci nemohla spát, unavená myšlenkami a trápením z toho, co bylo a co bych nejradši úplně vymazala. Nenáviděla jsem se za to, že jsem si přikázala, na to na všechno zapomenout a neřešit to, a stejně jsem to nedokázala. A jak se ukázalo, můj muž to taky nedokázal.
Nemohla jsem spát, a tak jsem se chtěla jít vykoupat, abych si trochu vyčistila hlavu. Pomáhá mi to. Noční koupání je něco, co mě často uklidní natolik, že potom zase s klidem v duši usnu. Při pohledu na telefon, který jsem si chtěla vzít s sebou, jsem si uvědomila, že jsem ho nedala do nabíječky. A tak jsem ho tam píchla, a do vany si s sebou místo telefonu vzala starý tablet, který jsme doma měli hlavně k ovládání chytré domácnosti.
A poté, co jsem si napustila plnou vanu s pěnou a zapnula ten tablet, na kterém měl můj muž přihlášený komunikátor, jsem se nestačila divit, jak jsem blbá a důvěřivá. Tehdy jsem porušila všechny svoje zásady a pročetla si část konverzace z posledních dní, ale i z minulosti. Všechno jsem to nezvládla, neměla jsem na to žaludek.
Klapky z očí mi spadly a já jsem tiše vypustila vodu a šla svého muže konfrontovat se lží, která mi to srdce, adaptované na proces hojení, rozsekla vejpůl podruhé.
A to byl začátek konce.
Od této chvíle jsem mu už nedokázala nikdy znova věřit.
