Článek
Jakožto dítě z rozvedeného manželství jsem odmalička jasně věděla, že sama rozvedená nikdy být nechci. A jestli jsem se o něco snažila, tak dostát tomuhle přesvědčení.
Všichni v mém okolí si docela rychle zvykli na to, že ač lidé kolem mě střídají partnery, já jsem pořád se svojí láskou ze střední. A když jsem si tuhle lásku pak v pětadvaceti vzala, věřili jsme oba, že to bude napořád.
Jenomže jak už to tak v životě bývá, na dlouhodobé plány není radno se spoléhat. Spolu jsme prošli velkým peklem, ale všechno jsme zvládli. Vzali jsme si hypotéku, začali stavět dům. A najednou přišla krize. Nebyla první, ale byla poslední. A zcela paradoxně skončila v období, kdy jsem si myslela, že se všechno zase v dobré obrací a že vidím světlo na konci tunelu. To „dobré“ totiž nebylo ve skutečnosti nic dobrého. Byla to snaha mého muže zakrýt nebo odčinit to, že se vídá s jinou ženou.
Když mi to oznámil, měli jsme za sebou pěkný večer. Přinesl sushi a láhev vína, večeřeli jsme venku na terase při vlahém letním večeru. Pak jsme se milovali, hezky a vášnivě. A právě tady po tom aktu se mě zcela vážně zeptal, jestli by mi nepřišel zajímavý polyamorní vztah. Zahrála jsem to do autu jako dobrý žert, než mi došlo, že on si legraci nedělá. A pak to z něj vylezlo.
„Mám rád ještě někoho jiného,“ řekl mi, a pak dodal: „Ale tebe mám rád víc.“ Bylo to pro mě jako rána palicí po hlavě. Začala jsem se oblékat, slzy mi tekly proudem. Vysvětloval mi, že mě nechce opustit, ale naopak, že se vůči mně snaží být fér. Jasně, být fér, dunělo mi v hlavě. Jasně že seš fér, ty hajzle, brečela jsem nahlas i v duchu. Pocit ponížení a zrady nemohl být horší.
Nechtěl mě nechat samotnou, ale nakonec usnul. Tu noc jsem proplakala pláčem člověka, který svůj život obětoval zrádci . Ráno mě našel na gauči, s kruhy pod očima a psem stuleným na klíně. Bilancovala jsem svůj život. Přemýšlela jsem, co dál. Je mi třiatřicet, všechno co jsem měla, jsem investovala do jeho vysněného domu, byť sama jsem si přála spíš cestovat a poznávat svět. Jak můžu teď přijít o tuhle jistotu? A není to náhodou tak, že bokovka přijde dřív nebo později v každém vztahu?
Stál ve dveřích a díval se na mě, v očích smutek, že mě takhle vidí. Znova se pokoušel vysvětlovat. „Jsi můj nejbližší přítel,“ říkal mi. „Chtěl jsem od tebe poradit, co dál.“ Dívala jsem se na něj, jak se do toho zamotává. Vždycky byl trochu matla, ale měla jsem ho i přesto (nebo právě proto) ráda. Teď jsem ho ale nenáviděla - a zároveň pořád milovala. Co jsem mu měla v téhle situaci poradit? Slzy už mi dávno přes noc došly, a tak jsem se jenom dívala, zatímco mnou probíjel smutek a zklamání z toho, že ten, komu jsem nejvíc věřila, mě zradil.
Nakonec odjel do práce, kde, jak jsem už věděla, měl rád ještě někoho jiného, a mě nechal doma samotnou. Nevadilo mi to, stejně jsem ho vidět nechtěla - moje srdce bylo totiž zrovna rozříznuté vejpůl.
Když se vrátil, našel mě ve stejné pozici jako ráno, a oznámil mi, že nad tím vším přemýšlel a že šlo o zkrat z jeho strany. Že to s ní ukončí a zůstaneme spolu. A já blbka mu to uvěřila.
