Článek
Realita je ovšem zpravidla naprosto odlišná než výše zmíněný vysněný plán. Já mám za sebou absolvování ČVUT v Praze, pracoval jsem v různých architektonických kancelářích (Mnichov, Norimberk, Hamburk) a pravdou je, že jsem pokaždé narazil.
Ještě za studií jsem absolvoval prázdninové, pracovní stáže – cílem bylo získat pouze doporučení a potvrzení od zaměstnavatele o kvalitě mé práce. Tyto dokumenty v Německu „otvírají“ dveře. Pracoval jsem jako stážista prakticky jen za byt a stravu – resp. měsíční výdělky se pohybovaly okolo € 400. A to stačí právě tak zaplatit za pokoj ve sdílené domácnosti. Stalo se mi ovšem také, že jsem sice dostal potvrzení (doporučení) od zaměstnavatele ale výplatu nikoliv. Je to dosti frustrující – chodit do kanceláře, odpracovat si osmičku a na konci měsíce uvidět jen „vysmátého“ šéfa, který vám odmítne vyplatit i těch ubohých 400 éček. S tím, že ať si jdu stěžovat, kam se mi zlíbí.
Byla to doba dlouho před covidem, dlouho před migrační krizí. Měl jsem za to, že alespoň v Německu se člověku dostane spravedlnosti, ovšem není tomu tak. Když jsem podal stížnost na Komoru německých architektů – tak tam jsem je snad pobavil ještě více: „Ano, my tuto kancelář známe. Nemůžeme vám nijak pomoci. Nashledanou.“
Člověk by se neměl utápět v negativních zážitcích – jako stážista jsem nevydělal nic, to neznamená, že jako hotový architekt, bych se neměl konečně zahojit. Taky nakonec naivní představa. V roce 2014 se mi podařilo projít pohovorem a přezkoušením do architektonického ateliéru v Hamburku. První tři měsíce jsem pracoval za plat německé uklizečky – tedy minimální, legální mzdu – zase éčka nikde. Po zkušební době jsem si už dupl a plat jsem měl dvojnásobný. Pěkné. Ovšem dorazila stavební krize i do tohoto svobodného města. Noví klienti nikde. Logické řešení: odcházejí ti služebně nejmladší zaměstnanci. Já mezi nimi.
Byl jsem následně čtyři měsíce na pracáku a chodil po pohovorech. To byla opravdu výživná podívaná. I když jsem se dostal do finálového kola výběru nového zaměstnance – vždy jsme narazili na ožehavé, ale zásadní téma: požadovaná nebo očekávaná výše platu. Když jsem navrhl a zdůvodnil moji cifru – šéfik se jen pousmál, poté se jen otočil na židli směrem ke svým zaměstnancům. „Tak vy chcete tento plat? Zajímavé. Tito kolegové pracují za poloviční sumu, než požadujete,“ a rukou mávl na podřízené. „A to je právě ta suma, kterou vám nabízím.“ (Právě o něco více než plat uklízečky.) „Můžeme se domluvit a můžete zítra nastoupit. Máte zájem?“
Když se mi tato situace stala poprvé, nedělal jsem z toho závěry. A šel jsem hledat dál štědřejšího, uznalejšího zaměstnavatele. Ovšem, když se mi ta stejná situace přihodila už v páté kanceláři („Tito inženýři z východu pracují za tyto (sotva legální) peníze.“) – rozhodl jsem se opustit jak svůj sen (německý výdělek) tak i Německo samotné. A dnes toho nelituji.
Čeho lituji více – je to, že jsem se nemusel roky trápit na vysoké škole, ale stačilo se vyučit – třeba topenářem nebo tesařem, zkrátka řemeslo. A už bych dávno byl finančně zajištěn. V Německu se inženýři přehazují vidlemi, ovšem řemeslník to je pán. Určitě platí pořekadlo: řemeslo má zlaté dno!
