Článek
Člověk je od přírody bytost společenská. Každý potřebuje lidskou společnost. Mít přátele, s kterými se můžeš podělit o své radosti a strasti. Sdílená bolest – poloviční bolest / sdílená radost – dvojnásobná radost. Mít přátele, kterým lze důvěřovat, považuji za základní pilíř spokojené duše.
Važ si svých prověřených přátel. Je to nedocenitelné bohatství. Opravdu drahá a nedostatková komodita. Člověk vyrůstá v kolektivu a postupem času přátelé ubývají – každý se rozvíjí jiným, svým vlastním, originálním směrem. Společná témata hovoru se vytrácejí a dochází k postupnému úbytku blízkých lidí. Schválně, kolik kamarádů jste měli na základce, kolik na střední, kolik na výšce či v prvním zaměstnání? To číslo stále klesá. Já sám ve svých čtyřiačtyřiceti letech mám čtyři blízké kamarády, kterým důvěřuji. Považuji toto číslo za vysoké a nadprůměrné.
Přátelství, smysluplná práce, urovnané mezilidské vztahy, fungující rodina – základ duševního zdraví každého jedince. Nejsem psycholog ani jím být nechci a možná jsem přecitlivělý na některé podměty, ovšem vím, co to je žít bez blízkých lidí. Zkusil jsem pracovat v zahraničí na západě. Rád jsem se vrátil mezi lidi, které znám desítky let a faktem je, že nepotřebuji s každým vést hluboké hovory o smyslu lidského bytí a jsoucnu. Mně stačí obyčejný pozdrav, když se míjíme na ulici. Znamení: poznávám tě, ať se ti daří, jsi můj přítel.
Když jsem žil sám v cizím městě a cizím státě, vždy jsem hledal krajany. Krajanský kolektiv mi pomáhal opět se dotknout svých kořenů. Mé kořeny – to je Morava, Česko, čeština. Poznal jsem různé národnosti, ovšem Češi u mě na celé čáře vedou. Stylový smysl pro humor, nápomocná ruka v potížích, společná historie. Je vědecky dokázána škodlivost samoty. Má horší následky, než kouření a alkohol. Překvapivé zjištění.
Když jsem pracoval v jednom německém městě, kde se Češi nevyskytovali, potkal jsem se s jedním Slovákem, který se živil žebráním před místním Lidlem. Pamatuji to osvěžení – možnost mluvit rodným jazykem. Skončilo to tak, že jsem co druhý víkend koupil dvě pivka (jedno pro něj) a radostně jsem klábosil s tím Slovákem, zatímco on žebral drobný z nákupních vozíků. Kritické situace potřebují zkrátka kritické řešení. Asi za dva měsíce mi došlo, že tudy cesta nepovede a hodně rád jsem se vrátil domů.
Obdivuji všechny, kteří v zahraničí dokázali zakotvit a uchytit se. Je to extrémně náročné, hlavně po psychické stránce. Je fajn podívat se do světa a zkusit to. Pokud máš opravdu buldočí povahu a přeje ti i štěstěna, máš šanci. Ale stejně asi nakonec zjistíš, že doma je doma.
