Článek
Nemám rád slohové práce, ale zájem o téma mne k tomuto kroku snad opravňuje. Budu co nejstručnější:
Začínající architekt potřebuje po výšce dalších čtyři, pět let zapracování před osamostatněním. Práci nesežene jinde než v ateliérech velkých měst. Nabídka volných míst je omezená, hádám, že polovina absolventů je nucena změnit obor ihned po promoci.
Pokud architekt nechce zůstat ve velkém městě (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň) je nucen změnit obor. Na venkově neexistuje žádná poptávka.
Všichni pracují jako IČaři, nikoliv zaměstnanci.
V ateliérech jsou vnímáni jako (budoucí) konkurence, nikdo jim (mladým) neporadí.
Poptávka po architektuře neexistuje. Architekti jsou „drazí“, dnes postačí katalogový projekt RD.
Architekturu se snaží projektovat stavaři, kterých je 10× více než architektů, kvalita jejich práce je jinde ale pro laika dostatečná.
Architekti jsou finančně podhodnoceni, velké studie jsme byli nuceni dělat za zlomky ceny doporučované komorou, projekty za polovinu.
Současný stavební zákon (nový i starý) a stavební povolování je stále komplikovanější, složitější a náročnější. Byrokracie zabere 80 % produktivního času každého projektu.
Zájmové skupiny jsou schopny zastavit jakýkoliv větší projekt při stavebním řízením.
Nedostatek a cena nových stavebních pozemků nutí investory šetřit úplně na všem (tedy hned od začátku: na projektu a na projektantovi).
Cena stavebních materiálů se od covidu znatelně navýšily.
Úrokové sazby jsou stále vysoké a „dusí“ ekonomiku (trh).
Můj článek byl ovšem o něčem jiném, než jak pochopili diskutující. Nebyl to pláč nad profesí či osudem ale konstatování stavu. Možná pro někoho i varování, kterou cestou nejít. Hlavně jsem ale chtěl upozornit na smutný poměr veličin: Námaha vs. uplatnění (výdělek). Tedy, že náročné studium na elitní vysoké škole nezaručuje přiměřenou „odměnu“. Snad jsem nyní srozumitelnější.
