Článek
Příjemný den odcházejícího léta. Není ani to úporné horko a dusno, které mi vadí. Vane akorátní větříček. Azuro jak z omalovánky. Jedu vlakem na výlet a bezmyšlenkovitě koukám z okna do ubíhající krajiny. Jedu delší trasu, už tu sedím bezmála tři hodiny. Jsme kousek od cílové stanice. Tuto trasu znám dobře z doby mých studií. Tady se fičí maximální rychlostí. Vagón se příjemně kolébá, za dvacet minut jsme v cíli. Letní pohodička – parádička, jak by řekl můj brácha. Najednou prudké brzdění, nikoliv jen zpomalení, ale opravdu zprudka, až to se mnou škubne. Stojíme a já si říkám, hlavně ať to není to, co si myslím, že by to mohlo být. Bohužel jsem se trefil.
„Vážení cestující zachovejte klid, stala se tragédie, náš vlak srazil člověka. Nevystupujte z vozu,“ oznámí nám průvodčí v hlášení.
Nikdy jsem tuto situaci nezažil, ale znám několik lidí, co to provedli stejně. Všechno smutné, moc smutné příběhy, které nechceš. Zůstali jsme uvězněni ve vlaku hodinu a půl. Koridor na Moravu stál v obou směrech. Musí dojet policie, záchranka, hasiči. Ti musí projít celý úsek nehody. Uklidit, nafotit, sepsat, pak oznámit pozůstalým. Tuto práci opravdu nechci dělat. Po devadesáti minutách nás evakuovali do spoje, který jel po nás. Neprohlížel jsem náš vlak, jen jsem rychle přestoupil. Naprosto nešťastný člověk se rozhodl pro konec. Jak hluboký smutek musí jedinec prožívat, aby se takto rozhodl? Opravdu už neviděl žádné východisko ze své situace? Stále mohl ten poslední krok odložit. Zavolat někomu a svěřit se. Nebo nemohl? Existuje opravdu situace bez řešení?
Spousta spolucestujících se cítili ukřivděně, přišli o devadesát minut svého života – museli to „přetrpět“ v klimatizovaném vagónu na polstrovaných sedačkách s plechem v ruce. Tomu nerozumím. Někteří na dané téma začali vtipkovat. Tomu nerozumím už vůbec. U některých jsem zahlédl alespoň malou dávku základní empatie. Já cítil hrůzu a šok a smutek. Zatímco jsem jen tak zíral z okna jedoucího vlaku, někdo o pár set metrů dál, udělal ten poslední, jediný krok a ukončil se. Smutek a šok a snad i tiché pochopení.
Ten člověk mi nevzal devadesát minut mého života. Ten člověk, ta nešťastná lidská bytost mi ukázala, že smrt, konec chcete-li, je bezustání přítomna stále a všude. Už nikdy nechci být evakuován z vlaku. Už nikdy nechci poslouchat ty nemístné fórky. Už nikdy nechci být mezi lidmi, co nectí lidský život a nemají špetku empatie a úcty k nejzoufalejší lidské bytosti. Té bytosti, která se sama ukončí.
