Článek
Sikorski není žádný nýmand, jeho dosavadní život by vydal za román (jakože některé své životní zkušenosti už literárně zpracoval). Bývalý politický emigrant, absolvent Oxfordu, válečný dopisovatel a fotoreportér (Afghánistán 1986, Angola 1989). Získal anglické občanství, kterého se, po pádu komunistického bloku, vzdal. Pád východního bloku dokázal predikovat už v lednu 1989. Dnes ministr zahraničí Polska, tvrdej chlap, který dokáže nasadit svůj vlastní život. Byl bych hrdý Polák, mít takového ministra ve vládě.
Mohu já jako Čech, být stejně tak hrdý? Upřímně, rozhodně ne! Nevidím jedinou českou osobnost, která by se Sikorskimu jen přiblížila. Česká vládní reprezentace jen přešlapuje a něco koktá. Chybí výsledky, směr, cíle. Neustálý příval afér a trapností. Je smutné a asi i zbytečné sledovat českou politiku.
Co mi ovšem vadí nejvíc, to je neustálá mediální recyklace již odejitých politických matadorů. Proč novináři dnes zpovídají bývalé prezidenty, bývalé premiéry, bývalé ministry? Nechápu, ale zkusím si odpovědět. Nedostatek osobností a pohodlnost novinářů. Já už nechci poslouchat Klause ani Zemana, ti se již dávno vybarvili a měli dlouhá léta moc a pozornost celé české populace. Tito pánové jsou již přeci dávno za svým politickým horizontem.
V pátek začínají parlamentní volby. V sobotu večer již budou výsledky. Doufám, že se dostanou do parlamentu „nové tváře“, nové osobnosti, noví zástupci lidu. V Evropě to všechno spěje k velké válce. Nová vláda ČR si musí sundat růžové brýle a připravit společnost na válečnou krizi. To je realita. Obávám se ovšem, že nás dál čeká jen špatný kabaret. V Česku totiž chybí osobnosti – zkušení, studovaní, důvěryhodní lidé, kteří mají vizi.
Závidím polákům Sikorskiho, závidím Polsku jejich politickou reprezentaci, závidím Polsku národní hrdost. České volby o víkendu nic nezmění.
