Hlavní obsah
Lidé a společnost

Slovo k 6. červenci

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Lubomír Stejskal

Husův pamětní kámen u Senohrab. U lesní cesty vedoucí k řece Sázavě.

Lidé, a je jich dost i na českém internetu, mají tendenci pohlížet na dění v naší zemi po Husově mučednické smrti optikou současnosti.

Článek

Podle nich byli husité zločinci, objevilo se i nesmyslné srovnání s Islámským státem. Stejně tak na Jana Žižku, v mladší části života působícího jako zbojník, nahlížejí oponenti husitství navzdory jeho genialitě vojevůdce do značné míry „skrz prsty“.

Takto smýšlející skupina dává přednost interpretaci, že husité po sobě zanechali jenom spoušť, byli to škůdci národa a je tedy víc než dobře, že ti nejradikálnější z nich byli poraženi (Lipany 1434) a posléze stihl stejný osud všechny nositele husitského odkazu – spolu s vyznavači dalších křesťanských konfesí (Bílá hora 1620). Zbývá dodat: s jedinou pravou a samospasitelnou Římskokatolickou církví vzhůru k lepším zítřkům (myšleno po bělohorské tragédii).

Takto vykreslený obraz ze strany soudobých antihusitů je stejně jednostranný, jako kdyby někdo tvrdil, že Spojenci zanechali v roce 1945 Německo v ruinách – a neuvedl ostatní souvislosti druhé světové války. Pak by samozřejmě Spojenci vyšli z takto pojaté historie jako ti nejhorší kazisvěti.

Dnešní antihusitští propagandisté mají z podstaty věci jeden zásadní problém, o němž mluví jen neradi. Anebo použijí nefér argument ve stylu, že „taková byla doba“. Ano, mám na mysli kruté utracení Mistra Jana Husa v kostnických plamenech. Příznačné je, že tento zločin Římskokatolické církve spáchaný na nevinném člověku bývá zmíněnými propagandisty „omluven dobou“, ovšem pro počínání husitů „omluvu dobou“ neuznávají. Nemluvě o tom, že brutálně vůči oponentům si počínala i druhá strana („odpůrci kalicha“).

V souvislosti s právě uvedeným budiž řečeno, že spirála násilí, která v první polovině 15. století České království postihla, má svůj počátek v 6. červenci 1415. Při hledání odpovědi na otázku „kdo si začal“ nelze dojít k jinému závěru: primární vina za to, co postihlo naši zemi ve zmíněném období padá na hlavu Římskokatolické církve: to ona vše odstartovala násilným činem – nelidskou popravou Mistra Jana Husa. Tím se dopustila nehorázné urážky velké části českého národa a události postupně nabraly dramatický spád (pokusy církve o zákaz přijímání z kalicha, protihusitská politika papeže Martina V. – křížové výpravy, předtím konflikt na Novoměstské radnici, který vyvrcholil první defenestrací a tak dále); oboustranné násilí se pak valilo jako lavina.

Lze-li husitství zjednodušit na „boj o kalich“, pak bylo v plném právu, protože na základě Bible, přesněji Ježíšova příkazu, se památka jeho smrti má připomínat „obojí způsobou“, tedy jak chlebem, tak vínem. Na Bibli odporující pozici, že řadoví věřící mohou přijímat pouze chléb (později v podobě hostie, což také není v souladu s Biblí) stála tedy Římskokatolická církev; její boj proti husitství byl tedy z biblického hlediska neoprávněný.

Jistěže Mistr Jan Hus nemá s tím, co se českých zemích dělo po jeho smrti nic společného, ostatně ani „kalich“ nebyl hlavním bodem v jeho reformním učení, nicméně nevyjádřil se – už z kostnického vazby - k přijímání pod obojí záporně, byť preferoval souhlas koncilu (z toho je zřejmé, že nebyl žádný církevní anarchistický rebel). Kalich pro laiky pak „ve velkém“ prosadili, po „pilotním přijímání“ v roce 1414, Češi doma až po Husově smrti (Čtyři pražské artikuly, Církev podobojí, stále součást Římskokatolické církve) a kalich sám se stal symbolem husitského reformního hnutí.

Husovo upálení byla krutá realita, stejně tak bylo krutou realitou následné dění v českých zemích, které bylo z hlediska později dočasně získané náboženské svobody z evropského hlediska unikátní. Ovšem jednostranně odsoudit násilné počínání husitů a neodsoudit papežskou církev za Husovu popravu a navazující protihusitské násilí je vrcholným projevem pokrytectví a popřením toho, co stálo na prvním místě Husova učení – život v Pravdě.

Šestého července 1415 zazněl Husův vzácný hlas v kostnických plamenech naposledy. Vzpomeňme na něj s úctou a vděčností. Nemá hrob, ale místo v srdci mnohých z nás. Čest jeho památce!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz