Článek
Nadváha mne provází celým mým životem. Pocházím ze srdečné jižní Moravy, jsem odkojen hektolitry vína a vyrostl jsem na škvarkové pomazánce a jiných laskominách, takže se není až tak čemu divit. Ostatně, nikdo z mé rodiny není zrovna štíhlý. Už v dětství jsem absolvoval „odtučňovací“ tábor, na který jsem už zde v jednom článku vzpomínal.
Nicméně, beru to jako fakt. Sportuji, snažím se jíst přiměřeně zdravě, ale nějaké větší boje s tukem jsem dávno vzdal. Ať mne všichni počítači kalorií a propagátoři zaručených diet třeba ukamenují, já zaručeně vím, že hubený nikdy nebudu.
Mám kamaráda a vsadím se, že každý jeden z vás má takového, kterého od malička krmili jitrnicemi, lili do něj naběračky rybího tuku, dodnes snídá bůček, a přesto na něm není gram tuku. Ať mi kdo chce co chce říká, genetika tady hraje obrovskou roli. Samozřejmě, kdybych se víc snažil, asi pár kilo shodím, ale já tu potřebu momentálně nemám.
Před dvěma lety otevírala moje firma pobočku v Německu a já byl nucen tam na nějaký čas přesídlit. Opustil jsem tedy svůj pražský byt a vydal se do světa. Bylo to hodně komplikované období, kdy jsem pracoval opravdu téměř nonstop a nervy mi hrály jako o závod. Nebylo se tedy čemu divit, že se mi jednoho dne udělaly mžitky před očima a já putoval do německé nemocnice. Naměřili mi vysoký tlak, udělali několik dalších vyšetření a poslali k několika specialistům.
Nemá smysl to dlouze rozepisovat. Narazil jsem na úžasné lékaře, kteří opravdu pátrali po příčině mých stavů a brzy jsem byl zase fit. Ani jeden po mně nepotřeboval znát číslo mojí váhy, výšky, či to zázračné BMI. Bylo jim to úplně jedno. Dokonce, což mne překvapilo nejvíc, pracovali ve značné míře i s alternativní medicínou, kterou jsem z českého zdravotnictví příliš neznal.
Po návratu do Prahy jsem měl pro jistotu po nějaké době ještě zajít na kontrolu ke svému lékaři. Můj starý pan doktor byl už nějaký čas v důchodu a ordinaci převzal jeho syn. První otázka směrem k mé osobě hned po pozdravu byla: „Kolik vážíte?“ Nevážil jsem se dlouho, takže mne zaskočila. „Tož něco kolem stovky,“ odpověděl jsem. Doktor mě přeměřil pohledem od hlavy až k patě a zavolal sestřičku. „Sestři, uděláme tady pánovi preventivní prohlídku, dlouho u nás nebyl. Takže krev, moč, oči, váha…a tak dále.“
Po odevzdání několika ampulí tekutin a kontrole zraku (je dobré se tu svítící tabulku naučit dopředu) mne sestra zcela potupně postrčila na obrovské zařízení, které měří v těle snad úplně všechno. „Tak stovka, jo?“ Zcela nepokrytě se ušklíbala naměřeným sto patnácti kilům. „Při vaší výšce byste měl mít nejméně o dvacet kilo méně,“ poučila mne důležitě a vytiskla výsledky s poznámkou, že bych se nad nimi měl doma hluboce zamyslet.
Další kolo káravých pohledů a kázání na téma obezita jsem absolvoval za další týden, když přišly výsledky. Doktor mi rovnou sdělil, že všechny mé zvýšené hodnoty jsou zapříčiněny mou váhou a se zvýšeným tlakem poslal o patro níže na kardiologii. Tam jsem opravdu došel s „hořícími“ tvářemi a tlakem ve výšinách, neboť jsem se ve svých čtyřiceti letech cítil jako školák chycený na záchodě s cigaretou. Moc tomu nepřidala ani rachitická sestra, která mi mezi dveřmi řekla: „Takový šikovný chlap byste z vás byl, mít o těch dvacet míň.“ To, že by i tak byla ona hnusná jako noc, jsem ji už ale neřekl.
Na kardiologii se scénář opakoval. Nic na tom, že v průměrných hodnotách jsem měl tlak i tep ukázkový. Doktor mne ještě na závěr „projel“ sonem a uštěpačně poznamenal, že kvůli mým tukovým zásobám toho stejně moc nevidí. A dostal jsem léky. „Proč mám brát léky na tlak a cholesterol, když ho mám v normě, pane doktore?“ zeptal jsem se odvážně. „Tak za jedno jste obézní, takže ten tlak musíme hlídat a cholesterol máte v normě tak možná pro obvoďáka, podle mě je zvýšený, takže ho budeme léčit. Měl byste se zamyslet nad tím, co budete dělat se svojí váhou,“ rozloučil se se mnou ne zrovna přátelsky.
No, co budu povídat, po téhle zkušenosti jsem šel večer na pivo a po šesti kouscích si dal topinku s tatarákem. Ani jeden lékař se mne nezeptal, zda cvičím, co jím, pro ně jsem prostě jenom líný tlusťoch, který je obírá o čas. Že chodím běhat, hraju squash, plavu či se brouzdám o víkendech po horách nebo že si přes týden vařím kuře na páře, to prostě nic neznamená.
Já vím, že s sebou kila navíc přinášejí zdravotní potíže, tak zabedněný samozřejmě nejsem. Ale proč mají všichni lékaři pocit, že to tomu pacientovi musí nutně „otřískat“ o hlavu a vnucovat, že obezita může úplně za vše?
