Článek
Co naplat, k lékaři musíme jednou za čas všichni. Já se snažím veškeré preventivní prohlídky poctivě dodržovat a tak mne minimálně jednou ročně několik návštěv také nemine. Nicméně celý život mne provází ze strany lékařů chování, které většinou naprosto odporuje veškerým zkušenostem či recenzím ostatních pacientů. Nazývám jej „Syndrom hodného pacienta“.
Nejsem nijak zpupným pacientem. Naopak, k lékařskému povolání chovám obrovskou úctu a doktorů se nesmírně vážím. A když jsem se se svým problémem svěřil kamarádovi psychologovi, jen se na mne zadíval a řekl: „Co se divíš, mají toho hodně a když se tváříš, že je ten doktor pro tebe pánbůh, tak si na tobě s gustem smlsne. Vždyť ty si o to koleduješ.“
A když jsem si v duchu prošel zpětně všechny své zkušenosti, musel jsem mu dát za pravdu. Už při vstupu do jakékoli ordinace všechny úslužně zdravím, za vše děkuji, o vše prosím a mám neustálou snahu doktorům i ostatnímu personálu podlézat. Doslova.
Třeba má nedávná zkušenost se zubním lékařem. Po telefonickém objednání jsem se šel zaregistrovat k novému zubaři. Už prvním varovným signálem bylo, že mne sestřička nemohla mezi objednanými najít. Pak jsem vstoupil do ordinace k lékaři, kde jsem hned mezi dveřmi vysvětloval, že jsem se objednával telefonicky a že se předem omlouvám, jestli jsem si popletl termín. V tu chvíli bych za sebe totiž ruku do ohně nedal. Lékař mi bez jakéhokoli ověření skutečnosti obratem vynadal, proč jej obtěžuji a ať si nevymýšlím. Do toho přišla zkroušená sestra, která mne v objednávkovém systému našla.
Já už tam ani zůstat nechtěl, ale nemilosrdně jsem byl vyzván, ať se tedy usadím na křeslo. Poděkoval jsem. Lékař mě během vstupní prohlídky ještě několikrát zepsul za špatně vyčištěný chrup, zubní kámen či vypadlou plombu, kromě toho prvního, za které jsem se omluvil, se s tím zbytkem snad má chodit k zubaři, ne? Ještěže v Praze je těch zubních lékařů dostatek. Už mne tam nikdy neviděli.
Nebo návštěva kardiologa. Už nějakou dobu řeším problémy s tlakem. To, že bych měl zhubnout, jíst více zeleniny a věnovat se pohybovým aktivitám, samozřejmě vím. Ale vůle k tomu mi trochu schází.
Už před vstupem do ordinace jsem, jak se říká, „dostal čočku“ od sestřičky. Začalo to nevinně: „Kolik vážíte?“ „Kolem stovky.“ „Tak se mi postavte na váhu. Stovka? Máte sto deset. To se nedivte, že máte tlak jaký máte.“ Pravdu měla, o tom žádná, ale ten pohrdavý tón si odpustit mohla.
Lékař byl ještě nekompromisnější a jeho ostrý hlas mě doslova přikoval k podlaze. „Co si jako myslíte? Dokud nezhubnete třicet kilo, tak se nemáme o čem bavit.“ A po vyšetření ještě pohrdavé téměř neslyšné: „No jo, to se to žere a já to pak mám léčit.“ Poděkoval jsem, slíbil, že zhubnu a zaklapl za sebou dveře.
Seděl jsem pak chvíli v ordinaci, styděl se a vstřebával onen zážitek. A pak se to stalo. Do čekárny vešla bez pozdravu korpulentní žena, jejíž výraz by mohl na místě někoho omráčit. Rovnou zaťukala na dveře ordinace pod cedulkou „neklepat“ a drala se dovnitř. „Já jsem Svobodová, měla jsem tu být včera, ale to jsem nestihla,“ oznámila překvapené sestře, které došla řeč i bojová nálada. „Ale pan doktor má pacienta“, zkusila nesměle odporovat. „Však já stejně spěchám, on chvíli počká,“ oznámila jí ta dáma nesmlouvavým hlasem a dodala: „Váha sto dvacet a na tu vaši ani nepolezu, nejsem kráva, abyste si mě tu převažovali.“
Čekal jsem, co bude dál. Z ordinace se ozvalo doktorovo veselé: „Paní Svobodová, jakpak se máte, ještě vás tak zlobí ten tlak? Tak s tím něco uděláme.“ A co mě úplně dorazilo: „Posaďte se, máme čas. Nedáte si kávu?“ Ani doktor neměl odvahu se té dámě postavit na odpor.
Tak si říkám, jestli se „být hodný“ dneska vyplatí.
