Článek
Mám poměrně širokou rodinu. Několik sourozenců, synovců i neteří a kromě mne všichni žijí nedaleko od sebe v okruhu několika vesnic. Moji rodiče pracovali celý život v zemědělství a teprve vcelku nedávno předali rodinnou firmu nejstaršímu bratrovi.
Všichni jsme předpokládali, že si nyní začnou užívat zaslouženého důchodu, vnoučat, cestování na které pořád nebyl čas a nějakou dobu si hlavně odpočinou. To jsme ale netušili, že hlavním tématem jejich večerních debat se mezitím stalo řešení otázky, kdo se o ně bude „na stará kolena“ starat.
Oba rodiče jsou na svůj věk vcelku vitální. Domácnost i svou zahrádku zvládají naprosto bez problémů a ještě pomáhají s vnoučaty. Tatínek je stále aktivním řidičem, takže denně funguje jako rozvoz a svoz ze zájmových kroužků a maminka pravidelně ta nejmladší hlídá.
Nikdo z celé rodiny jsme si proto nedokázali vysvětlit, proč nám jednoho dne na rodinné sešlosti tuto novinku oznámili. Bylo ta jako blesk z čistého nebe. Seděli jsme na zahradě, grilovali, povídali si a tatínek s maminkou najednou povstali s tím, že nám musí něco říci. Čekali jsme všechno možné, ale určitě ne informaci, že si před měsícem podali žádost do domova důchodců a zařadili se tedy do dlouhého čekacího pořadníku.
Nejprve jsme se na sebe s bratry nechápavě podívali, ale pak jsme se jeden přes druhého začali překřikovat a chtít vysvětlení. Maminka, i když se jí draly slzy do očí, se statečně ujala slova a vysvětlila nám, že přijetí manželského páru do takového zařízení může trvat i roky a ani tak není řečeno, že by tam museli s tatínkem odejít. Jen chtějí předejít situaci, kdy by se o ně musel někdo z rodiny starat. Jak řekla doslova: „Nechceme být nikomu na obtíž.“
Upřímně, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Žiji od rodičů nejdál, takže je mi jasné, že bych v případě nutné péče moc velkým přínosem nebyl. Přesto mne nikdy ani ve snu nenapadlo, že by odešli žít do nějakého zařízení.
Babičku jsme si z domova pro seniory dokonce museli po několika dnech kdysi odvézt, protože tam nebyla spokojená a rodiče s námi tenkrát pro ni jeli. Přesto se rozhodli pro takto radikální krok.
Jsem zastáncem svobodného rozhodování a plně respektuji i toto mých rodičů a vlastně obdivuji jejich obrovskou zodpovědnost a ohleduplnost vůči nám všem, ale stejně si nedokáži představit, že by k naplnění tohoto rozhodnutí někdy mohlo dojít.
