Článek
Říká se, že změna je život. Někdo snáší změny hůř, jiný lépe. Já jsem z té první skupiny. Na změny si těžko zvykám a trvá mi dlouho, než se aklimatizuji v novém prostředí. Nerad se seznamuji s novými lidmi, nerad měním oblíbené destinace dovolené a nerad měním pracovní prostředí a kolektiv. Jenže život s sebou přináší mnoho situací, kdy je změna prostě nevyhnutelná.
Měnit zaměstnání dříve příliš nebývalo zvykem. Ostatně, některé podniky si své budoucí zaměstnance i samy připravovaly v rámci školní praxe a ti jim následně nastoupili do pracovního procesu ihned po vyučení. A nezřídka v tom podniku pak strávili několik desetiletí.
Já byl při nástupu do svého prvního zaměstnání také přesvědčen, že tam strávím mnoho dalších let a v podstatě mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Jenže trendy se v té době posouvaly mílovými kroky. Už nebylo moderní nechat si od nadřízených vše líbit. Naopak, práva zaměstnanců se začala upřednostňovat před právy zaměstnavatelů a pracovní trh doznal obrovských změn. Najednou se lidé kolem mě přestali bát vykročit novým směrem a začali zaměstnání měnit. Ne nijak moc, ale přesto se jakoby dalo vše do pohybu.
Já byl v zaměstnání teprve druhým rokem, ale mírně řečeno, trápil jsem se tam. Ráno jsem odcházel do kanceláře se staženým žaludkem „co zase bude“ a večer nemohl usnout při vzpomínce „co zase bylo“. Přitom vše vycházelo z jedné jediné osoby, mé nadřízené. Věčně nespokojené, závistivé a nepřející paní, která se bavila ponižováním svých podřízených. A tak jsem využil nabídky svého kamaráda a dal výpověď.
V novém zaměstnání se mi líbilo. Skvělý kolektiv, s nadřízenými jsem si rozuměl, a tak jsem si tam zvykl velmi rychle. Jaké bylo ovšem po deseti letech hořké zklamání, když nastoupil nový ředitel, vyměnil komplet vedení a novému panu vedoucímu se nezamlouvalo, že mám vyšší vzdělání a víc praxe než on. Teď už byla pro mě změna mnohem těžší. Nechtěl jsem odejít od něčeho, co jsem budoval tak dlouho a na co jsem byl zvyklý. Byť jen ta představa mě trápila i ve snu. Nakonec ale nebylo zbytí. Nový pan vedoucí mi přidělil práci hodnou začínajícího zaměstnance s nulovou praxí a tím mi dal jasně najevo, že se mnou stejně nepočítá.
A tak jsem šel zase dál. Kupodivu je vesmír ke mně v pracovních příležitostech poměrně shovívavý. Nastoupil jsem v jiné firmě už na vedoucí pozici a strávil tam krásných pět let. Kdybych nedostal nabídku s daleko vyšším platem a benefity, byl bych tam dodnes. Poslední změna zaměstnání, tedy třetí, přišla před několika lety.
Čtyři zaměstnání jsem vystřídal do mých čtyřiceti let. Je to málo, nebo moc? Často bývám u pracovních pohovorů uchazečů o práci v naší firmě a není výjimkou, že o třetinu mladší lidé mají v životopisu dvojnásobný počet. Párkrát jsem se i zeptal, proč tak často měnili zaměstnání. Nejčastější odpověď je, že chtějí získávat zkušenosti. Ovšem, zda je to pravda, to ví jen oni sami.
