Článek
Letos jsem si vybral pro svou zahraniční dovolenou oblíbený resort v Turecku. Předem jsem pečlivě pročetl recenze, ujistil jsem se, že hotel je pouze pro dospělé hosty a že jeho vzdálenost od letiště nepřesáhne hodinu cesty.
V půli července jsem vyrazil. Je to sice období letních prázdnin, ale od té doby, co jsem objevil ubytování „adults only“, mi poklidnou dovolenou nemohlo nic zkazit. Aspoň jsem si to myslel.
Ubytoval jsem se v nádherném hotelu s vlastní pláží, několika bary, obrovským množstvím lehátek u bazénu, které by snad mohlo pokrýt potřeby všech, kteří ráno sprintují s ručníkem a vyrazil jsem na obhlídku resortu. Už na recepci jsem se zarazil, neboť bodrý Moravák, který se mnou i přiletěl a měl tedy být již dávno ubytovaný, stále postával u pultu a přesvědčoval tureckou recepční, ať si s ním dá panáka slivovice na přivítanou místo welcome drinku v podobě šampaňského. No což, zhodnotil jsem pro sebe, že se mu slečna asi líbí, tak zvolil svou domácí seznamovací taktiku a šel jsem dál.
Když jsem se ovšem po několika hodinách vracel na večeři, bodrý Moravák v již notně podroušeném stavu, stále okouzloval onu slečnu. I kdyby nakrásně uměla česky a jako zázrakem i rozuměla jeho moravskému dialektu, tak už by jeho nesrozumitelné mumlání jen těžko pochopila.
Jal jsem se tedy krajanovi, nebo spíš oné utrápené slečně pomoci a anglicky se zeptal recepční, do kterého pokoje mám pána odvést. Ona na mě sice pohlédla s nesmírnou úlevou, ale odpověděla mi: „Já nevím, on mi ještě neřekl své jméno. Ale asi na č.536, jenom tam ještě nedorazil nikdo na ubytování.“ Přes mírné protesty jsem tedy chlapíka i s kufrem odvedl na pokoj, kde se zhroutil do připravené postele a vzápětí usnul.
Odešel jsem se tedy převléci na večeři. V pokynech cestovní kanceláře i hotelu bylo totiž jasně uvedeno, že do hlavní jídelny mají přístup pouze hosté ve společenském oděvu. Proto jsem také docela konsternovaně sledoval postarší pár, který ke dveřím jídelny právě mířil v mokrých županech. A nutno podotknout, že nebyli jediní. Někteří jedinci dokonce šli přímo od bazénu pouze v plavkách. Vzhledem k tomu, že jsem si většinu tváří pamatoval z letadla, bylo mi jasné, že tito nevychovanci jsou krajané. Personál, který měl v jídelně dohlížet, byl asi na takové situace zvyklý, protože ani neměl snahu někoho vykázat.
Chování některých u večeře snad ani nejde důstojně popsat. Hotel byl samozřejmě all inclusive, což někteří pochopili jako nutnost sníst obrovskou hromadu nabízeného jídla a druhou hromadu si pak odnést s sebou na pokoj, co kdyby je náhodou v noci přepadl hlad, že? Obzvláště, když poslední jídlo je k dispozici kolem druhé hodiny ráno ve formě rautu.
Ranní utkání s ručníky doprovázené českými nadávkami jsem nechápal už vůbec. U snídaně jsem pozoroval, jak se třicítka hostů snaží zabrat lehátka přímo u hotelového bazénu a evidentně se to neobešlo bez komplikací. Nerozuměl jsem, co je tak špatného na lehátku vzdáleném od bazénu třeba deset metrů, které zelo prázdnotou ještě v pozdních odpoledních hodinách.
K dalším zážitkům s českými spoluobčany bych pak ještě zařadil potácející se opilé hosty již v dopoledních hodinách, rvačku dvou párů v hotelovém baru či naprosto urážlivé oslovování personálu. Byla to první dovolená, kdy jsem se opravdu styděl za to, že jsem Čech.
