Článek
Pracuji v jedné soukromé firmě na manažerské pozici. Mám svůj tým, své úkoly a oporou by mi měla být naše administrativní pracovnice Jaruška. Měla. Ale poslední dobou tomu tak bohužel není a já si začínám myslet, že svou roli hrají i přibývající léta.
Jaruška pracuje ve firmě od jejího založení, což znamená nějakých dvacet let. Byla v ní dávno přede mnou a vlastně dávno téměř přede všemi současnými zaměstnanci. Vždy platila za spolehlivou, pečlivou a někdy až pedantskou pracovnici. Někdy dokonce umí pouštět hrůzu takovou, že si ani generální ředitel netroufá odporovat.
Jaruška nedávno dosáhla věku, kdy už může pomýšlet na odchod do důchodu, takže jsme s tím tak nějak i počítali, a dokonce se začalo po firmě i tajně šuškat, že má už ředitel za ní náhradu.
Uplynul měsíc, dva, tři a Jaruška stále seděla na svém místě. Nikam se evidentně nechystala. Co bylo ale horší, s přibývajícím časem přibývalo i chyb a nesrovnalostí v její agendě. Tu zapomněla přihlásit kolegu na školení, tam zapomněla zrušit schůzku, dokonce to došlo tak daleko, že jsem až během pracovní cesty zjistil, že nemám rezervován žádný hotel a sháněl jsem ubytování v malém městě v deset hodin večer.
Ředitel se tedy odhodlal k ráznému kroku a pozval si Jarušku k pohovoru na téma jejího odchodu do důchodu. Jaké bylo však jeho překvapení, když mu sdělila, že nic takového nemá v plánu. Manžela ani děti nikdy neměla, bydlela v garsonce a jejím největším koníčkem byla práce pro firmu a četba, takže nic měnit nehodlala. Když pak opatrně zabrousil na její přibývající chybovost v pracovních agendách, s ledovým klidem mu odpověděla, že chyby dělá každý a nepovažuje to za důvod, aby z ní dělal starou babku vhodnou jen k tomu, aby seděla doma a pletla punčochy.
A tak Jaruška ve firmě zůstává dál a my z ní šílíme. Zapomíná čím dál víc, odmítá se učit „novotám“, jak sama říká, takže veškeré inovace jdou naprosto mimo ni a ředitel musel přijmout na částečný úvazek další administrativní posilu, která po Jarušce tajně práci ještě kontroluje.
Ano, samozřejmě, nabízí se cesta výpovědi a odstupného, ale uznejte sami, dali byste výpověď člověku, který posledních dvacet let pro firmu žil a dýchal? A teď s přibývajícími léty, kdy by ho měla naopak firma podržet se ho zbaví? A má to ředitele vlastně vůbec zajímat z lidského hlediska nebo jen z toho pracovního?
