Článek
Letos jsem měl vyrazit do Maďarského Sárváru se svými třemi synovci. Ti dva mladší však na poslední chvíli onemocněli, tak se mnou nakonec odjel jen šestnáctiletý Štěpán. Těšil jsem se, že si společný čas ve čtyřhvězdičkovém hotelu užijeme a jak se říká „utužíme“ rodinné vztahy.
Už během jízdy autem jsem ale pochopil, že ten klučina, který sedí na sedadle spolujezdce se za poslední rok, kdy jsme se téměř neviděli, proměnil v naprosto cizí bytost a chvílemi jsem dokonce uvažoval, zda nám ho někdo nevyměnil úplně.
Na veškerou snahu o komunikaci odpovídal jednoslovně, někdy vůbec a asi v polovině cesty mi jen tak mimochodem oznámil, že se mnou jel jen za podmínky, že „nebudu prudit“ a „nechám ho dýchat“.
Trochu jsem zkoprněl, ale ve snaze nevyvolávat konflikt ještě před příjezdem, jsem to mlčky přešel. Po ubytování se na hotelovém pokoji jsem navrhl, že si zajdeme dát kávu a zákusek do lobby baru. Odměnou mi byl opovržlivý pohled bratrova mláděte a odfrknutí, že si můžu jít kam chci, ale on jde rovnou do bazénů.
Dobrá, říkal jsem si pro sebe. Společných několik hodin v jednom autě asi musí rozdýchat. Nechal jsem ho tedy s tím, že se uvidíme na večeři a vymyslíme další společný program. To už ale dveře od pokoje byly dávno zavřené z druhé strany a synovec zmizel ve víru přilehlého aquaparku. Asi nemusím ani podotýkat, že na večeři jsem ho nespatřil a telefon, který je u něj nonstop v permanenci, byl najednou nedostupný.
S přibývající noční hodinou jsem byl čím dál nervóznější. Prohledal jsem všechny společenské prostory hotely, ale Štěpán nikde. Nakonec se objevil krátce před jedenáctou a poté, co si vyslechl několik mých peprných nadávek, se jen usmál, mávl rukou a odkráčel na pokoj. Vzhledem k tomu, že jsem si pak dal panáka na uklidnění, tak usnul ještě před mým příchodem.
Další tři dny se nesly v podobném duchu. Štěpán ráno zmizel a objevil se až když jsem šílel strachy. Dokonce i v den odjezdu jsem na něj dvě hodiny čekal v recepci, než se milostivě uráčil přijít. Musel se přeci ještě skočit vykoupat.
Mí synovci vědí, že nežaluji. Nikdy jsem na ně rodičům nic nepověděl a pokud se mi s něčím svěřili, vždy to zůstalo jen mezi námi. Tentokrát jsem byl odhodlaný svému bratrovi a jeho ženě celou dovolenou barvitě vylíčit. Nicméně, Štěpán je sice puberťák, ale hloupý není. Takže mě po cestě začal opatrně zpracovávat. Nejprve se sám rozpovídal o tom, jaká báječná dovolená to pro něj byla, pak přisadil tvrdší kalibr v podobě nejoblíbenějšího strýčka a završil to líbezným příslibem, jak se celý rok nebude moct dočkat další společné dovolené. No, práskli byste ho? Já to nedokázal, vždyť se vlastně zas tak moc nestalo.
