Článek
Jsou určité životní situace, kdy si člověk prostě sám neporadí. Ať už se jedná o péči o blízkého člověka, pomoc s úkony v domácnosti či odbornou aplikaci léků v domácím prostředí a mnoho jiného. Sociální služby zahrnují široké spektrum oblastí lidského života, kde mohou pomáhat a také pomáhají.
Organizace poskytující sociální služby jsou ve většině případů odkázány na financování ze strany státu, který přerozděluje finanční prostředky i krajům a obcím a ty následně ještě dofinancovávají sociální služby působící v dané oblasti.
A na tomto místě bych přestal hovořit o službách a začal o lidech, kteří je poskytují. Za souslovím „sociální služby“ totiž stojí obrovské množství pracovníků, kteří každý den pomáhají, doprovázejí, uklidňují, poslouchají, zachraňují….Lidé, kteří pracují sotva na hranici průměrné mzdy, ale většina spíše hluboko pod. Lidé, kteří pracují i proto, aby jiní mohli pracovat. Lidé, na které se spoléháme, když se ocitneme v nouzi úplně stejně jako se spoléháme na policistu či záchranáře.
V mé rodině jsme potřebovali pomoc lidí pracujících v sociálních službách několikrát. Zejména v situaci, kdy bylo potřeba zajistit péči o rodinného příslušníka. Ať už krátkodobou, kdy se babička zranila a potřebovala zdravotní péči, či dlouhodobou, kdy dědeček nezvládal základní domácí práce a bylo potřeba zajistit každodenní výpomoc. Vlastními silami bychom to v prvém případě nezajistili vůbec, ve druhém velmi stěží. Minimálně s dědečkem by musel někdo zůstat doma po celý den.
Dalším případem pomoci pak byl úžasný kolektiv pracovníků denního stacionáře pro postižené děti, kam jsme každý den vozili postiženého synovce či kolektiv pracovníků odlehčovací služby, kam jsme krátkodobě museli umístit dědečka.
Práce v sociálních službách není prestižním a obdivovaným povoláním. Není to ani povolání dobře placené, přesto ovlivňuje životy dalších, troufám si říci, statisíců jiných lidí.
V minulém týdnu jsem zaznamenal kusé informace o podfinancování sociálních služeb v letošním roce a jeho možný dopad na každodenní realitu. Nebyly to zprávy nijak výrazně mediálně prezentované, ale už je vůbec dobré, že se o tomto tématu začíná veřejně hovořit.
Ve chvíli, kdy stát prezentuje poměrně značné navýšení v platových tabulkách státních zaměstnanců mi přijde absolutně nestydaté porovnání se situací v sociálních službách. Vždyť mnoho těch pomáhajících pracovníků umožňuje právě naplno pracovat těm, kterým se plat takto zvyšuje (a že se nezvyšuje málo). Jak může stát ponechat sféru sociálních služeb na okraji svého zájmu a stále upřednostňovat jen ty, kteří jsou pro média „víc vidět“?
A teď si představme, že by situace v sociálních službách dospěla až ke stávce všech těch lidí, na které se mnoho a mnoho domácností dennodenně spoléhá. Nebyla by zajištěna péče o člena rodiny, někdo by musel zůstat doma či například nebylo by kam odvézt postižené dítě a rodič by musel zůstal místo zaměstnání doma.
Ještě horší situace by pak nastala, pokud by došlo k propouštění pracovníků či přímo redukci středisek sociálních služeb. „Domov pro seniory bude příští měsíc zrušen, odvezte si babičku domů.“ Dokážete si to představit? Ne, pokud se vás to přímo netýká, tak ne. Pokud máte dost financí, které mají i ti, jež o tomto rozhodují a zaplatíte soukromé zařízení, pak vás to také zajímat nebude. Ale ty ostatní tisíce domácností budou mít problém.
Odkazy:
