Článek
Babička si přála dožít v domě pro seniory v jejím městě. Prostředí znala, některé jeho obyvatele také, a protože ji hodně trápil pocit samoty, na pobyt se těšila. Po podání žádosti trvalo ještě několik let, než se babička mohla přestěhovat, ale když ten čas nadešel, neváhala. A i když měla požádáno o jednolůžkový pokoj a musela se smířit s tím, že bude mít na pokoji ještě spolubydlící, přesto ji to neodradilo a s pár taškami věcí se zabydlela v novém domově.
Jezdili jsme za ní pravidelně celá rodina na návštěvy. Většinou samozřejmě o víkendech, ale občas vyšel čas i v týdnu. Vždy jsme si zavolali, zeptali se, zda máme něco přivézt, babička většinou řekla „pivo“ a jelo se. Alkoholické nápoje byly v domově zakázány, ale jedno pivo tam tak nějak personál toleroval.
Občas nám babička do telefonu řekla, ať nejezdíme, že se v domově koná nějaká aktivita, zábava, či akce. Třeba si pamatuji, že měli společné smažení vaječiny v zahradě, nebo besedu s autorkou jedné knihy či minikoncert dětské kapely. Takto svátečních dní nebylo mnoho, ale senioři se u nich velmi bavili a rádi se jich účastnili.
Nicméně kromě těchto „větších“ zábav se několikrát týdně organizovaly i takzvané aktivizační činnosti. Babička mi s úšklebkem na rtech vysvětlila, že se jedná o jakousi organizovanou zábavu, která ji připomíná hry dětí ve školce. Moc se mi to nezdálo. Vždyť v domově bylo mnoho aktivních seniorů, kteří by spíš ocenili četbu krásné literatury než vybarvování origami. Ale přesvědčil jsem se na vlastní oči.
Babička, velmi bezprostřední dáma, mě na jedny takové aktivity pozvala. Domluvila se s personálem, že by chtěla svému vnukovi ukázat, jak se o ni hezky starají, tak jsem se mohl zúčastnit.
Aktivizační činnosti se odehrávaly ve velké kulturní místnosti. Sešlo se asi dvacet obyvatel domova. Některé personál přivezl na vozíčcích, jiní došli sami. Byli zde senioři různého věku, pohyblivosti i rozumové čipernosti. Před začátkem aktivit si se mnou někteří vesele povídali, takže jsem měl i trochu možnost je poznat.
Jednou z aktivit, které jsem zažil v domově pro seniory, bylo házení míčem v kruhu. Senioři s obrovskými životními zkušenostmi, různým vzděláním i profesní historií seděli na židlích a házeli si lehoučkým míčem. Přišlo mi to napůl smutné, napůl úsměvné.
Následně si sedli ke stolu, pracovnice rozdala pastelky, černobílé obrázky a vybarvovali. Po asi půl hodině si obrázek navzájem měli ukázat a popsat, co na něm je a proč zvolili zrovna tu barvu, kterou zvolili.
Následovalo tzv. trénování paměti. Pracovnice zvedla několik kartiček s obrázky a každý měl vzpomenout alespoň jednu věc, která se na kartičkách nacházela. A na závěr, to mě zničilo asi nejvíc, se opět posadili do kroužku, pracovnice rozvinula kruhovitou plachtu s otvorem uprostřed, vložila na ní onen lehoučký míč, každý chytil okraj této plachty a společnými silami se měli snažit míč dostat do otvoru. Pamatuji si podobnou hru ze svých mladých let.
Tento zážitek mnou trochu otřásl. Představa, že bych si ve stáří někde házel s ostatními seniory mičudou mi přišla naprosto scestná a daleko od sousloví „důstojné stáří“. Ale všechny aktivity jsou dobrovolné, senioři se jich účastnit nemusí, jen je zřejmě přijatelnější toto, než nuda na pokoji.
