Článek
Martinu jsem měl jako kamarádku vždycky moc rád. Dokonce jsem byl do ní v páté třídě tajně zamilovaný. Zůstali jsme kamarádi i přes poměrně velkou vzdálenost, která nyní rozděluje naše bydliště. Občas si zavoláme, a tak dvakrát do roka zajdeme na kávu.
Martina odmalička bojovala s se svojí váhou a stejně jako já ten boj příliš nevyhrávala. Vždycky byla „oplácanější“ než ostatní spolužačky a jak už to v dětském kolektivu bývá, vyslechla si na svou postavu i nemálo jedovatých řečí.
Po maturitě se jí podařilo hodně zhubnout, takže jsem ji na třídním srazu téměř nepoznal. Pak se ale vdala, narodily se jí dvě děti a váha šla opět nahoru. Okamžik zlomu přišel v momentě, kdy jí na preventivní kontrole doktor zjistil vysoký tlak i cukr. Důkladně jí promluvil do duše a podrobně vysvětlil následky toho co se stane, když s tím nebude nic dělat.
A ona se rozhodla pro změnu. Kompletně změnila jídelníček, zařadila mezi své každodenní činnosti hodinu ostré chůze a výsledky se pomalu, ale jistě začaly dostavovat.
Pokaždé, když jsme spolu mluvili, se o svém novém životním stylu alespoň zmínila. Snažil jsem se jí co nejvíce kamarádsky podporovat a přispět i nějakou tou radou ze svých výživových zkušeností. Ani jsem si nevšiml, že časem jsme se úplně přestali bavit o všem ostatním a vše se točilo jen a pouze kolem jejího hubnutí. Bral jsem to tak, že s manželem takové věci probírat nemůže a mně to nevadí, takže vlastně proč ne.
Jenže, jak se říká, všeho moc škodí. Jednou večer, když jsem spatřil na vyzvánějícím mobilu jméno „Martina“, sám sebe jsem přistihl, že nemám moc chuť na další dietářský rozhovor a že se ani nepotřebuji dozvědět, jaké číslo jí váha momentálně ukazuje. Nicméně mám ji rád, tak jsem telefon zvedl.
Martina jako obvykle po úvodních zdvořilostních frázích na které ani nečekala odpověď spustila tu svou. „Tak si přestav, byla jsem u kadeřnice a jedna známá za mnou dokonce vyběhla ven, aby se zeptala, jak se mi podařilo tak zhubnout,“ chválila se mi. Mlčel jsem. Pokračovala. „Už jsem zhubla dvacet tři kilo,“ to bylo pro mě překvapení, protože před měsícem mi tvrdila, že dvacet pět. K dalším informacím pak patřilo, jak jí nadbíhali muži, když byla na wellness víkendu s kamarádkou a jak jí prodavačka trestuhodně nabídla o číslo větší šaty, než je její současná konfekční velikost. Po dvacetiminutovém monologu, kdy z mé strany bohatě postačovala reakce v podobě „hmmmm“, či „opravdu?“, jsme se rozloučili.
Zanedlouho jsem se s ní sešel na kávu. Doufal jsem, že osobní setkání bude probíhat trochu jinak než telefonní hovory. Přeci jen si je člověk tak trochu blíž a může reagovat i na výrazy protějšku.
Bylo to ještě horší. Martina celé dvě hodiny mluvila jen a pouze o sobě. Nechtěl jsem ji zranit nějakým nevhodným komentářem, ale celou dobu jsem měl v hlavě jeden díl mého oblíbeného seriálu Teorie velkého třesku, kdy se jeden z hrdinů vrátil z cesty do vesmíru a všechny své přátele nekonečně nudil povídáním o tomto svém životním úspěchu.
Ano, je hezké něčeho dosáhnout. Ať už je to osobní či pracovní úspěch. Ale neměli bychom se v tom utápět natolik, že přestaneme vnímat okolí. Mě nezbývalo než Martině nakonec popravdě říct, že mě to její povídání už úplně nebaví. A že z veselé holky, se kterou jsem mohl probrat kde co se stala sebestředná fiflena. Nepochopila, nebaví se se mnou.
