Článek
Jsem z generace, u které se nějaký styl výchovy příliš neřešil. Internet neexistoval, nebo byl ještě v plenkách, jediným rádcem výchovy byli starší členové rodiny či společenské časopisy a nekázeň se řešila především ihned a důrazně.
Nepamatuji si, že by mi někdy maminka promlouvala dlouze do duše. Prostě vzala vařečku a situaci vyřešila během jedné minuty. Ne, že by to mělo na mé zlobení dlouhodobý efekt, ale také nemohu říct, že by mě to neformovalo.
Můj tatínek mě zase s oblibou „zoceloval psychicky“, jak tomu sám říkal. Co to znamenalo? Že kolem nenašlapoval po špičkách. Říkal mi věci jasně, narovinu a ihned. Říkal mi pravdu, tak jak jí cítil on, ve svém věku moudřejší a zkušenější. Můj dětský mozek se s tím potom musel poprat po svém.
Já od malička rád jedl. A také jsem podle toho vypadal Byť mi nebyl asi cizí jakýkoli sport, přesto jsem byl vždy zavalitější než mí spolužáci. Přesto jsem nesnášel rodinné oslavy, kde se stoly prohýbaly pod hromadami jídla. Když jsem se k nim totiž jen přiblížil, tak se někde zpoza rohu zjevil otec se slovy: „Nežer zase!“, kterým se celá rodina upřímně zasmála. Mně do smíchu zrovna nebylo.
Asi nemusím podotýkat, že tento způsob odrazování od konzumace jídla vedl k tomu, že jsem několik let jedl tajně a zásoby před všímavým otcem schovával. V dospělosti mě pak zdravý vztah k jídlu stál měsíce terapie.
Otec také s oblibou komentoval můj vzhled a inteligenci. A to poměrně často a i před mými kamarády. K jeho častým větám patřilo: „Máš tváře jako křeček,“ či „Po kom jsi tak pitomý?“ Já vlastně až v dospělosti pochopil, jaké stopy ve mě tyto věty zanechaly. Proto, když jsem na nedávné oslavě slyšel svého bratra mluvit s jeho synem v obdobném duchu, neudržel jsem se.
Bratr s rodinou bydlí v jednom domě s mými rodiči. Má to své výhody, ale i svá úskalí. Když se jim se ženou postupně narodili dva kluci, začala jim vypomáhat s každodenními záležitostmi zejména naše maminka, tedy babička. No a jak už to bývá, je to babička rozmazlovací.
Zejména starší synovec je jejím oblíbencem, kterému vše dovolí a kterého se snaží chránit před všemi nepravostmi tohoto světa. Její ochranitelství ale dovedlo synovce k tomu, že mu jeho otec dal přezdívku Babánek. A na rodinné oslavě ho tak celou dobu i oslovoval.
Nemám právo, ani nechci se nikomu plést do výchovy potomků, ale synovec je citlivá duše a když se už zoufalstvím rozplakal, musel jsem se ho zastat. U bratra jsem se nesetkal s pochopením. Argumentoval slovy našeho otce: „Já ho jen psychicky zoceluju.“
Co vše si může rodič v rámci výchovy dovolit? A je opravdu zesměšňování dítěte zocelováním? Nemyslím si.
