Článek
Můj spolužák ze základní školy a zároveň jeden z mých nejlepších kamarádů, Roman, se oženil poměrně mladý. Tedy, v kontextu dnešní doby. Vzal si svou spolužačku ze střední školy a nyní jsou spolu již přes dvacet let. Ze setkání s nimi však vždy odcházím absolutně duševně vyčerpaný.
Roman nebyl nikdy nejbystřejším žákem. Spíš naopak. Doma dostával za špatné známky pravidelně výprask a ve třídě nebyl příliš oblíben ani pro svou povahu. Já jsem vedle něj seděl v lavici a časem jsem poznal, že za tou slupkou tvrdého kluka se skrývá věrný a oddaný přítel. Tak nějak jsme se spřátelili a přátelíme se dodnes.
Po základní škole nastoupil Roman na střední odborné učiliště a téměř jsme se přestali vídat. Jaké tedy bylo mé překvapení, když mi nedlouho po maturitě přistálo ve schránce jeho svatební oznámení. Se svou nastávající se seznámil ve druháku a vypadala jako moc milá slečna.
Následujících deset let jsem měl o nich velmi kusé zprávy, protože se odstěhovali do jiného města. Dozvěděl jsem se, že měli postupně dvě děti, prošli si nějakou tou krizí a protože jejich rodiče stárli, vrátili se zase zpět do rodné vsi, aby jim byli na blízku.
Začali jsme se opět vídat častěji. Večer jsme poseděli u vína, klábosili o životě a časem se k nám přidala i jeho žena, Martina. Čím víc jsme se s Martinou poznávali, tím méně si ale brala vůči svému muži přede mnou servítky. Ale abych nepředbíhal.
Jak jsem z jejich vyprávění pochopil, Romanovi trvalo trochu déle, než dospěl a vybouřil se. Bohužel tedy jejich manželství neustále provází stíny minulosti, proběhla tam nějaká ta nevěra z jeho strany, ale zůstali spolu. Nicméně Martina mu to teď, jak se říká, „dává sežrat“.
Roman se časem uklidnil seká latinu, má dvě zaměstnání a své ženě nosí květiny a skládá komplimenty. Ona ho ale permanentně odbývá a troufnu si říci, že na veřejnosti i ponižuje. Když jí vezme za ruku, ona se mu vyškubne, když ji pohladí po vlasech, řekne mu, ať se o ni neutírá. A nejde daleko ani pro oslovení hrubšího rázu z řad různého zvířectva.
Když jsem s nimi toto zažíval po několik večerů, upřímně, začalo mi být Romana spíš líto. Byť se máslo rozpouští na jeho hlavě, byť by si člověk mohl říct, že si to zaslouží. On se neustále na svou ženu dívá zamilovaným pohledem, nedá na ni dopustit a nikdy jsem ho neslyšel o ni říci nic špatného. Ona z něho dělá neschopného ubožáka, který nedokáže nic udělat správně. A aby toho nebylo málo, vykládá to i před jejich dnes již téměř dospělými dětmi.
Jednou jsem na toto téma zabrousil, když jsme zůstali s Romanem večer sami. Zeptal jsem se ho, jak to může všechno snášet a zda to vůbec vnímá. Zadíval se na mne udiveně a řekl mi, že má nejlepší ženu na světě a že by bez ní nedokázal být.
Tak nevím. Je to takto správně? Má být do konce života trestán za minulost?
