Článek
Rád bych se s vámi podělil o svou čerstvou zkušenost s podvodným e-shopem. Moje maminka, starší to dáma, si na internetu příliš velký pozor nedává. Velmi často si objednává spotřební zboží nebo oděvy bez toho, že by pročítala recenze prodávajících či prověřovala, zda má e-shop reálné sídlo.
A jak se říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…“ Při mojí poslední návštěvě mi tajně podstrčila balíček, který nesmělo spatřit ani jedno otcovo oko, protože by hrozilo sáhodlouhé kázání o zbytečném utrácení a dala mi za úkol zboží v zákonné 14denní lhůtě zaslat zpět obchodníkovi. Součástí úkolu bylo samozřejmě získat zpět již zaplacený finanční obnos.
Neviděl jsem v tom nic náročného, obzvláště když mi zalichotilo maminčino: „Jsi přece ajťák, tak budeš mít tu adresu raz dva.“
Následující den jsem se jal úkol splnit. Na internetových stránkách obchodu jsem se dozvěděl, že adresu získám pouze na dotaz zaslaný prostřednictvím jejich formuláře. Už zde mi začala blikat varovná kontrolka. Nehledě na značnou češtinářskou neforemnost celých webovek.
Nicméně poté, co jsem v celém internetovém světě nenalezl žádný jiný použitelný kontakt, dotaz jsem prostřednictvím formuláře zaslal s tím, že odpověď dorazí do 48h. Během následujících dvou dní samozřejmě nepřišlo vůbec nic.
Vzhledem k tomu, že mne s končící 14denní lhůtou trochu tlačil čas, začal jsem přemýšlet, jak jinak kreativně adresu získat. Na balíčku se jako odesílatel blýskala adresa jednoho depa českého přepravce, který balíček doručil.
Logicky mne napadlo, že přeci doručovatel musí mít i adresu odesílatele. Když jdu poslat balíček, bez těchto údajů to nejde. Oslovil jsem tedy onu přepravní společnost. Po několika nevydařených pokusech domluvit se s jejich automatem jsem se nechal online spojit s živým zaměstnancem. Popsal jsem mu svůj problém a poprosil, zda by šlo zboží vrátit odesílateli.
A tady jsem se začal celému systému podivovat. Onen ne úplně asertivně naladěný zaměstnanec mi nejprve sdělil, že v rámci GDPR mi tyto údaje poskytnout nemůže. Na to jsem mu stejně udiveně odepsal, že údaje firem GDPR nepodléhají. Následně konverzace pokračovala takto:
Já: „Ani mi ty údaje sdělovat nemusíte, pošlu balík zpět odesílateli, což je vaše depo a vy jej vraťte.“
On: „Vy jste mi nerozuměl, odesílatelem je zahraniční přepravce, ne naše depo. Když to pošlete nám, tak jej nikam dál posílat nebudeme.“
Já: „Dobře, tak mi dejte údaje toho zahraničního přepravce.“
On: „To nemáme v systému, máme jen údaje, které máte na etiketě.“
Já: „Na etiketě je odesílatelem vše depo.“
On: „Vy musíte vědět, kde jste zboží koupil.“
Já: „Kdybych to věděl, neotravuju vás.“
On: „Ale my jiné informace nemáme.“
Já: „Takže když k vám přijdu, že chci poslat balík do Číny, nebudete po mně chtít žádné údaje?“
On: „Pokud budete odesílat balík prostřednictvím naší společnosti, musíte uvést veškeré údaje, i své.“
A tady jsem pochopil, že trápit zaměstnance, poslední článek v řetězci, nemá smysl. Balík se mi vrátit nepodařilo, není kam. Podvodné e-shopy vesele využívají černou díru v mezinárodní přepravě a naprostou neexistenci jakýchkoli regulujících právních předpisů.
