Článek
Můžete namítnout, že dnešní Česká republika nemá a ani nikdy v minulosti neměla vlastní africké kolonie. A nemohli tedy s otroky obchodovat. Jistě, to je naprostá pravda, pokud ovšem mluvíte o transatlantickém obchodu s otroky. Tady je řeč o mnohem starším otrokářství, kdy bílí Evropané prodávali své chudé krajany do otroctví v islámském světě.
Jak podrobně uvádí Peter Frankopan ve své knize Hedvábné stezky: Nová historie světa, doba temna v Evropě skutečně skončila, až když podnikaví králové začali prodávat ostatní Evropany do otroctví. Peníze proudící zpět do Evropy z trhů s otroky v islámském světě šly přímo do oživení evropské kultury a vytvoření slavných středověkých měst, jako je Praha.
Otrokyně nebo jídlo na roky dopředu
Pojďme se ale ještě vrátit do výše zmíněného desátého století. Praha byla tenkrát sice malá, ale důležitá. Křížila se tam totiž celá řada obchodních cest. Mimo jiné i stezka s otroky mezi Orientem a Pyreneji. A navíc na trůně zrovna seděl Boleslav I., který se neštítil prakticky ničeho včetně vraždy vlastního bratra, dnešního svatého Václava. Potřeboval financovat své koníčky, ale i výpravy a další. A na to jsou třeba peníze.
Lovci otroků měli celou řadu cílových destinací. Ve střední Evropě byl problém v tom, že celkem rozšířené křesťanství zakazovalo jiného křesťana prodat jako otroka. A tak bylo třeba vyrazit například dále na východ, ideálně do dnešního Ruska nebo na Ukrajinu. Což se vyplatilo i proto, že zejména tamní ženy byly ceněné pro svoji nevšední krásu a umění pracovat až do úmoru.
Pravdou ale je, že taková otrokyně nebyla pro každého. Stát mohla i několik set denárů, což byla obživa klidně i pro celou vesnici na pěknou dobu (za jeden denár se dala koupit slepice či jídlo na měsíc). Samozřejmě záleží, o co kupující stál, silné, pracovitého muže mohl mít za polovinu ceny krásné ženy. Na druhou stranu to mnohdy nebylo to, po čem toužil.
Cenná byla pouze „nepoškozená“ žena
Nějakou dobu měli téměř monopol na dodávání otroků zajatých v dnešním Rusku a blízkém okolí Janovci, kteří spravovali největší krymská města. Právě tam se soustředil jeden z největších trhů s otroky vůbec. Pravdou také je, že i když pro tyto „lovce“ neměl lidský život prakticky žádnou cenu, k uneseným ženám se chovali „hezky“ z jednoduchého důvodu - jakkoli „poškozená“ otrokyně dramaticky ztrácela na ceně. Řeč je o známkách bití, jako jsou modřiny či škrábance, ale také samozřejmě nemoci.
Pokud jde o Prahu, nakupovali tam v mnoha případech Židé a Arabové, ti měli nejvíc prostředků a mohli si tedy otroky dovolit. Nejvíc „na dračku“ šli dívky a chlapci ve věku 12 až 20 let. Podle všeho pak velmi často putovali do Córdoby, které leží na jihu dnešního Španělska. Kromě cílených nájezdů na lidi byly dalším zdrojem otroků nejrůznějších válečné výpravy, resp. zajatci, kteří z nich byli dovezeni.
V době největšího rozkvětu bylo největší pražské tržiště s otroky v podhradí, konkrétně v místech dnešního Malostranského náměstí a Mostecké ulice. Ostatně právě na Malá Straně měla být židovská osada, jak v knize Malé dějiny Prahy píše historik Josef Janáček. Její obyvatelé to tedy měli „ke zdroji“ velmi blízko.
Zdroje: em.muni.cz, toptenz.net, Peter Frankopan (Hedvábné stezky: Nová historie světa), Josef Janáček (Malé dějiny Prahy), novinky.cz, aktualne.cz
