Článek
Váhaly jsme, kde se sejít. Chtěly jsme klidné posezení, kde budeme moci probrat spoustu důležitých a smutných nutností a přitom jsme chtěly posedět venku na čerstvém vzduchu. Postupně jsme vyloučily podniky, které sice nabízely své předzahrádky, ale ty byly situované do rušného místa. Okolo buď vedla frekventovaná silnice, nebo procházely davy lidí. Nakonec jsme zvolily cukrárničku s roztomilou teráskou do klidného dvora. V cukrárně jsem tedy nebyla snad od svých dětských let. Ale co, nabízeli i víno. Dorty ani já, ani teta nemusíme.
Vešly jsme a objednaly si. Teta nedala, než, že útrata půjde na její účet. Teráska byla bez obsluhy, objednaly jsme si tedy u pultíku. Dvakrát dvě deci suchého bílého a jednu mírně perlivou vodu. Účet mi tak trošinku vyrazil dech - 130 Kč. Inu, budiž. Teráska je prázdná, můžeme si vybrat jeden ze tří volných stolků. Povídáme, vzpomínáme, ale hlavně domlouváme detaily ohledně rodinného posledního rozloučení. Chvílemi nás přepadá stesk, máme slzy na krajíčku. A náhle se ozve silné bušení. Randál, jako kdyby právě přišla buřina a hromy bily nad střechou. Koukáme splašeně, co se děje. Naše teráska je lehce nad terénem chodníku. Její plastové ohrazení silně drnčí a prohýbá se. Opodál stojí mladá žena a hrdým pohledem zírá k plastovému oplocení terásky. Její roztomilé robátko se rozhodlo ze všech sil tlouct do plastového ohrazení. Jsme trpělivé, ale rachot neustává. Maminka stojí a se zasněným úsměvem pozoruje své rozkošné děťátko. Randál neustává. Už neslyšíme vlastního slova, teráska se třese. Ovšem to rozkošné bejby tluče dál a intenzivněji. Musí mít v ruce nějaký klacek, nebo spíš kyj. Je to neskutečný hluk, až se předzahrádka otřásá. Jenže děťátko není ani v nejmenším napomenuté. Ne, maminka má opravdu na tváři hrdý výraz, jak je děcko šikovné. Dítě z našeho pohledu vidět není. Je malé. Začínám se vrtět a ztrácím souvislosti toho důležitého hovoru. Už na sebe skoro křičíme. Mám sto chutí poslat tu moderní mámu do háje. Znovu se otáčím a ta mladá žena na mne spočine pyšnýma očima. Myslí si: „To koukáte, jak mám silného syna. Tomu to jde.“ Znechuceně se obracím opět zády. Musím ještě vydržet, nejsem žádná nervní bába.
Tak konečně opět klídek. Ten roztomilý chlapeček se nabažil mlácení klackem a ráčil se odporoučet. Krásné ticho a klid. Probíráme dál tu naši těžkou životní situaci. Na terásku někdo usedá. Hosty mám za zády. Do minuty máme ovšem opět po klidu. Do cukrárničky zasedla matka s děckem. Sedí zády ke mně, nevím, jestli je to ta stejná pyšná máma kluka, co tak krásně tluče klackem, nebo jiná moderní mamina. O padesát metrů vedle je hřiště. Děti se tam mohou vydovádět, je to hřiště moderní, podle evropských norem. Jenže ne. Mladá ženská si chce něco dát v cukrárně. Je sama se svým chlapečkem. Je to ten stejný, který s takovou vervou řezal do plastového oplocení, nebo je to další dětský ďábel? Tenhle klučík má potřebu stěhovat nábytek. Šoupe židlí po podlaze. Jenže ta má v sobě škvíry a šoupání je neskutečně hlučné. A kluk šoupe a šoupe. Občas také bouchá a dupe. Ale hlavně stěhuje nábytek po té malé terásce. Maminka sedí a užívá si své občerstvení. Opět není slyšet vlastního slova. Posezení v cukrárně se opět stává utrpením. I to sezení v předzahrádce hospody u hlavní komunikace by muselo být klidnější. Už ve mně vře krev. Neslyším nic, jen skřípění noh židlí, které ten malý satan strká nepřetržitě sem a tam po podlaze. Odhodlávám se, že vstanu a řeknu, že jsme se tam sešly, abychom se v klidu a tichu domluvily na důležitých a smutných věcech a ne poslouchat hluk, který nám veškerou komunikaci naprosto znemožňuje.
Tak trochu bilancuji. Napadlo by mě, když jsem měla malé děti, jít dřepět do cukrárny, samu samotnou? Ne. Můj program byl takový, že jsem vyhledávala místa, kde se děti zabaví. Díky tomu jsem se nikdy asi nedostala do situace, že by se některé z mých dětí tak nudilo a svojí činností by rušilo jiné. Opravdu nikdy. A to jsem vychovala děti tři. Kdyby už k té situaci dojít mělo, dítě by bylo rychle uvedené na správnou míru.
Jenže dnes je vše jinak. Rozmazlený fracek je král. Máma si chce užít a dřepí v cukrárně, děcko dělá rambajz bez jediného napomenutí. Mámy jsou ještě pyšné, jaké mají čilé dítě. Žádné ohledy, žádný soucit nebo úcta. Já jsem máma. Obdivujte mé dítě.
Po dlouhých a dlouhých minutách úporného šoupání zahradního nábytku se batolátku konečně dostalo napomenutí. Jenže nemělo bohužel žádný vliv na jeho chování. A maminka popíjí a popíjí. Konečně má vypito, bere svého nezvedence za ruku. Je ovšem slušná a říká nashledanou. NE, UŽ NIKDY VÍCE, MLADÁ PANÍ.