Článek
O této zkušenosti mluví v různých médiích opakovaně, nedávno se tak stalo například v rozhovoru pro časopis Heroine. Podle jejích slov jí otec dítěte nejprve slíbil, že budou rodina, aby si to jen pár týdnů na to rozmyslel a začal ji psychicky týrat a odmítal převzít jakoukoli zodpovědnost. Nejnověji na toto téma promluvila v DVTV.
Internetová televize dvojice novinářů Daniely Drtinové a Martina Veselovského je za paywallem, na svých facebookových stránkách ovšem na rozhovor láká krátkým sestřihem těch „nejtřaskavějších“ prohlášení. „A já jsem byla těhotná, já jsem to dítě nechtěla, ale nebyla jsem schopná jít na potrat, protože mi to přišlo nemorální,“ popisuje Špitálníková a dále mluví o tom, jakými pocity viny trpěla v důsledku toho, že během šestinedělí necítila ke svému dítěti onu pověstnou mateřskou lásku. V současné době syna sama vychovává, stará se o něj a pokud lze soudit z jejího instagramového účtu, dítě prožívá pohodové a vlastně docela zajímavé dětství s matkou, která ho miluje a poskytuje mu vše, co potřebuje.
Pod oním facebookovým příspěvkem se ovšem strhla pořádná mela. Mimo podpůrných komentářů je tam také mnoho příspěvků od uživatelů a uživatelek, kteří mají potřebu paní Špitálníkové vysvětlit, že je špatná matka, špatný člověk, zvrácená lidská bytost a vůbec nemá místo ve slušné společnosti . Je s podivem, že mnoho takových komentářů zaznívá i od žen. „Od pohledu potetovaná p… […] co některé ženské a to v uvozovkách jsou schopny troubit společnosti,“ píše jedna paní s profilovým obrázkem pštrosa. „Když roztahovala nohy, s tím nepočítala, že může otěhotnět?“ posmívá se další. „…to ostatní mi přijde jako výpověď ženy zbavené vlastní přirozenosti […] o čem si mysleli, že život je?“ Takhle bych mohla pokračovat dál. Plno vulgarit zaznívá samozřejmě také od mužů.
Při pročítání tohoto smrdutého bahna si nemůžu nepoložit otázku: To se ti lidé nestydí? Nevadí jim, že jejich výpady čtou děti, přátelé, přibuzní? Nepřipadají si ty ženy trapně, když se v komentářích ohání tím, co všechno musely zvládnout ony a jak ani na vteřinu nezapochybovaly o tom, že svoje dítě milují, že šestinedělí je brnkačka a která to má jinak, měla by zalézt někam pod kámen
Dejme tomu bych ještě pochopila urážky od mužů. Jejich rozumování o mateřské lásce se dá přejít, řekněme, s úšklebkem. Ale že Špitálníkové nadávají ženy a ženy-matky, to mi opravdu hlava nebere. Těhotenství, porod a mateřství je z hlediska duševního zdraví jedno z nejnáročnějších období v životě ženy, možná vůbec nejnáročnější. Přejme to těm, které si vším prošly bez komplikací, nicméně žen, jejichž děti se nenarodily do ideálních podmínek (a důvody, proč tomu tak je, nyní nechme stranou), je pořád hodně. Opravdu se nezmůžeme na nic jiného, než je urážet a přát jim to nejhorší?
Mimo mateřských schopností Špitálníkové „diskutující“ kritizují i její výběr partnera. Poznámky o tom, že dotyčná asi nevěděla, jak se dělají děti, nebo že se vůči nechtěnému těhotenství dá přece pojistit, přejděme s úsměvem. Příspěvků ve stylu „měla jsi vědět, s kým si to dítě děláš“ je také požehnaně (a tentokrát spíše od mužů). Jak správně upozorňuje několik soudných komentujících, syn Špitálníkové má (či snad spíše měl) právě také otce. Kde je jeho zodpovědnost? Proč ženám musí „mateřská láska naskočit okamžitě“ a kolonku „otec neznámý“ čtou lidé jako „matka je coura“?
Otřepané fráze o „nerovnostech ve společnosti“ dejme stranou. Místo toho se ptejme: kam se poděla soudnost a základy slušného chování?
