Článek
„Má někdo v pařátech můj prezentátos?“ halasí sestra ve dveřích do kuchyně a pohazuje přitom nedbale upravenými vlasy.
„Jo, je na botníku,“ odpovídá máma, zatímco mi pomáhá udržet dcerku, která se svíjí na přebalovacím pultě a zajímá ji všechno jiné než oblékání.
Vchází otec, samozřejmě už převlečený do košile, seniorní bavlněné vesty a s týdenním strništěm. Časté holení považuje za zženštilost a levičácké manýry. O každou úpravu jeho zevnějšku musí matka tvrdě bojovat. „Ty jdeš takhle?“
„Kdo?“ ptáme se s matkou unisono, zatímco rveme neposedné ručičky do rukávů.
„Ty.“
„Kdo?“
„To jsou furt legrácky, za pět minut vyjíždíme,“ a odfrčí. Sestra mezitím zase zmizela do patra. Holčička je oblečená, nechává se chovat a důležitě si cucá paleček. Přesouváme se s matkou na chodbu.
„Ty fakt chceš jít takhle?“ dotazuje se znova otec a tentokrát je jasné, že otázka směřuje na matku.
„Jo,“ odpoví ona otráveně. Má oblečené volné černobílé látkové kalhoty a světlou blůzu, přes kterou si bere džínovou bundu. „Nejdeme snad do divadla, ne?“
„Podržíš mi ji, mami?“ Potřebuju se obout, naštěstí nemám na výběr, musím jít v teniskách, ve kterých jsem k rodičům přijela. Mezitím sbíhá z patra sestra, zastavuje se před botníkem a zřejmě se rozmýšlí, kterými ze svých podivných bot dovede svůj model k dokonalosti. Nakonec se rozhoduje pro černé páskové na vysoké platformě.
„Nebude ti zima?“ ptám se jí pochybovačně. „Jiné nemám,“ kontruje. Beru si dcerku zpátky do náruče a očima prozkoumávám botník. „Co ty černý těžký tenisky?“
„Ty jsou moc těžký.“
„A ty růžový?“ nevzdávám to.
„Ty se blbě nosí.“
„A ty barevný?“
„Do těch mi nachcala kočka.“
„Cože?“
„Do těch jí nachcala kočka… nebo aspoň myslím, že to byly tyhle,“ přikyvuje máma. Bere boty do ruky a čichá k nim. „Fuj, určitě to byly tyhle,“ uzavírá diskusi a vrací botasky zpátky.
„A to jste je ani nevyčistily?“ ptám se nevěřícně.
„Daly jsme je ven, aby vyčichly,“ vysvětlují. Vtom se na scénu vrací otec, který se kouká na hodinky. „Za dvě minuty odjezd,“ zařve na celý barák.
„Všiml sis, že jsme všichni tady, že jo?“ táže se ho sestra.
„To já jen pro jistotu.“ Pohled mu sklouzne na sestřiny boty. „To jdeš v tomhle? Nastydneš!“
„Ale nenastydne,“ oponuje matka, která jde taky bez ponožek.
„Co otužování, tati?“ ptá se sestra.
„To je něco jiného.“
„V čem?“ ptám se, ale nedostanu odpověď.
