Článek
V osmdesátých letech jsem studovala na Vysoké škole báňské na Hutní fakultě. V rámci studijního programu jsme museli absolvovat brigádu, a tak se stalo, že jsem tři týdny pracovala na provozu aglomerace v tehdejší Nové Huti Klementa Gottwalda, dnes po několik přejmenováních a změnách majitelů Liberty. Tehdy se tomu říkalo Dombas.
Aglomerace v hutnictví je proces, kdy se chudá železná ruda, tehdy dovážená vlaky ze Sovětského svazu, pravděpodobně z Ukrajiny, musela, aby byla použitelná do vysoké pece, spékat a obohacovat o železo. Základem dovážené železné rudy byl tzv. hnědel, obsahující oxid železnatý FeO a spoustu hlušiny. Ruda vypadala jako běžná zemina, zbarvená do rezavohněda. Potom si ještě ze studií pamatuju krevel a magnetovec, oxidy železitý a železnato – železitý, s vyšším obsahem železa. Tyto rudy se ale nenakupovaly, měli jsme tedy ten hnědel. Proces aglomerace spočíval v tom, že se ruda sypala na pásy, přidávaly se k tomu vápenec a uhlí a další přísady, a v otevřených průběžných pecích se to za teplot 1000 °C spékalo do hrudek. Ty se potom oddělovaly od odpadu, a tak vznikla ruda, vhodná jako vsázka do vysoké pece. Energeticky náročný proces.
Bylo to prvně, co jsem viděla huť zevnitř. Těžko popsat dnešním lidem, jak to tam vypadalo. Všude panovalo přítmí, rámus a špína, prach. Nebylo moc vidět, jako za mlhy. Také horko. Provoz připomínal jeskyni, kde místo skalních útvarů jsou od stropu dolů obrovské hranaté trychtýře, hustě umístěné jeden vedle druhého, ze kterých se sype nějaká hornina na dopravníky o patro níže. Aglomerace byla vysoká několik pater, jednou jsem byla až nahoře po zrezivělých schodech. Pamatuji si, jak přes plechové stěny budovy bylo vidět dírami ven.
Pracovaly tam většinou ženy. Jejich práce spočívala v tom, že se násypky a zásobníky různě ucpávaly, a bylo třeba je prošťouchnout speciálními tyčemi nebo lopatami. Nemělo se to dělat zdola, aby se ze zásobníků nevyvalila hromada, která by mohla ohrozit i dělnici, ale shora, kam vedly žebříky. Pamatuji si, že ty ženy mluvily neuvěřitelně sprostě. Nestačilo použít jenom sprosté slovo, ale mluva byla vylepšena o bohatá přirovnání a obraty, na které by se nezmohl ani náš slavný novinář Xaver V. Vůdčí osobou kolektivu byla atraktivní blondýna kolem 35 let, poučená životem, s dětmi a postupně více partnery. Když jí mistr řekl něco, co se jí nelíbilo, nepadlo žádné „ať mi vleze na záda“, ale mnohem horší výrazy. Asi by si užil.
Mistr byl docela pohledný ženatý čtyřicátník s dětmi ve školním věku, který na mne hned začal dělat zamilované oči a lehce „harašit“.
Moje práce spočívala v uklízení různých vysypaných hromad. Jednou jsem měla s jinou brigádnicí ze školy odházet lopatou hromadu uhelného prachu. To jsem si uvědomila, jak jsem slabá. Byla jsem zvyklá pracovat na zahradě, a myslela jsem, že na tom nejsem fyzicky špatně. Doma jsem skládala uhlí na zimu s mámou, vykopávala jsem brambory, sklízela ovoce z vysokých stromů. Ta hromada mi ale dala zabrat jako nic z toho. Druhá brigádnice byla motorkářka, v té době to neznamenalo si koupit stroj a kombinézu, ale vrtat se v motorkách, a té to šlo líp, byla urostlejší než já. Tak jsem poznala svoje limity…
Pracovalo se na tzv. kolotoče, což znamenalo dvě denní směny, dvě odpolední, dvě noční a dva dny volno. Nejhorší pracovní doba, co si dokážete představit, vaše tělo si nemělo čas zvyknout na nic. Ty tři týdny jsem chodila jako mátoha. Lidé si prý zvykli i na tento režim, ale pro mne byl likvidační. Střídání směn po týdnu je pohoda proti těmhle „kolotočům“.
Co bylo dobré, bylo jídlo. I v té době soudruzi věděli, že když dělnická třída dostane jídlo, bude klid. V kantýně se i večer a v noci kupovaly alobalové vaničky s klasickými jídly, vepřo knedlo, guláš, svíčková. Vaničky se ohřívaly u pecí a na okraji pásů od té sálající železné rudy a uhlí.
Smrtelné úrazy nebyly nic výjimečného a na oběti se vzpomínalo. Na paní, která na poslední směně před odchodem do důchodu chtěla uvolnit zaseklý dopravní pás, vtáhlo ji to a utrhlo ruku v rameni. Na člověka, který spadl do hlubinné pece, nic z něho nezbylo. Z ingotu vykovali kříž a ten pochovali. Na člověka, který spadl do nádrže s kyselinou sírovou. Bohužel hutě a doly se počtem zabitých a těžce zraněných nechlubily, ale jistě by bylo zajímavé zmapovat jejich počty a osudy.
Největší můj zážitek byl ale jiného druhu. Na noční směně, ve tři v noci, v šeru a prachu jsem uslyšela cosi jako hudbu. Hluk, v pravidelných rytmických cyklech obohacený o skřípání a sekvence rachotivých zvuků, v psychedelických kulisách staré hutě… První prapůvodní techno.
Nic se nestalo, ale ten pocit si pamatuju naprosto přesně, už to je víc jak 40 let. Ve své generaci jsem výjimkou a musím mlčet, když kamarádi nadávají na ten rámus, ale já se vždycky zaposlouchám. A vůbec se nedivím, když můj syn jede na technopárty do Holandska, do Berlína, k Mnichovu. A i když můj zážitek byl autentický a jenom můj, myslím, že není nutno tu těžkou, špinavou a nebezpečnou práci oplakávat a je lepší si zajet v létě na „Defqon“.
