Článek
Základním kritériem pro to, zda budete studovat, byl třídní původ. Ten mohl být dělnický, rolnický a „pracující inteligence“.
Původ „pracující inteligence“ byl špatný. Pracující inteligence znamenalo, že vaši rodiče vystudovali nějakou školu. Můj otec byl synem horníka a ženy v domácnosti, tudíž měl perfektní dělnický původ. Vystudoval vysokou školu, stal se inženýrem, ale to už bylo pro nás, jeho děti, velké mínus. Takže jste měli první „flastr“.
Ještě důležitější než třídní původ bylo členství vašich rodičů v KSČ. Mé rodiče a následně nás ovlivnil rok 1968. Po r. 1968 nastaly v Komunistické straně Československa čistky, kdy jedni soudruzi, kteří se dostali k moci, hromadně kádrovali a vyhazovali jiné soudruhy, a tím je o moc připravili. V kádrovém posudku studenta počátkem 80. let byly tedy možné čtyři kategorie rodičů podle vztahu ke KSČ. Nečlen - kdo nikdy ve straně nebyl, např. moje matka, člen – správný soudruh, a dále – vyškrtnutý z KSČ a vyloučený z KSČ po r. 1968. Vyškrtnutý z KSČ bylo méně škodlivé než vyloučený, kdo měl rodiče vyloučené z KSČ, tak většinou měl se školami konec. Můj otec byl vyškrtnutý z KSČ, takže můj kádrový posudek nebyl nic moc, ale nebyl úplně nejhorší.
Pokud šlo o vyjádření školy, většinou se učitelé nestavěli proti svým žákům a snažili se posudky napsat alespoň neutrálně. Nicméně fráze „v kolektivu není oblíben – oblíbena“ bylo poměrně velké stigma, naznačovalo to na individualitu, a ti byli podezřelí, špatně ovladatelní a nežádoucí. Bohužel tento pohled na lidi přetrval, jenom dnes se používá fráze „není týmový hráč“.
Druhý posudek potom na vás šel z místní organizace KSČ. To na vás psali sousedi, kteří byli v KSČ, kteří vás sledovali, jak žijete a s kým se kamarádíte a zda se kamarádíte. Pokud se vaši rodiče nekamarádili se správnými lidmi, bylo to špatné. Také bylo špatně, když se nekamarádili s nikým a žili uzavřeně v rodině. Vysoce se hodnotilo odebírání novin Rudé právo a účast na akcích Z, což znamenalo, že lidé – ideálně se svými dětmi - ve volném čase budovali zadarmo samoobsluhu a chodníky bez ohledu na to, jestli měli uklizené vlastní zahrádky.
Druhou věcí byl potom váš prospěch a výsledky u přijímaček. Učila jsem se dobře a na střední – na gymnázium – jsem se dostala. Byly ale různé osudy. Pozdější manžel mojí spolužačky z věřící rodiny se špatným kádrovým posudkem, který do středoškolského věku dorostl v temných 70. letech v době tzv. normalizace, dostal jednoznačné ultimátum – pokud chce se samými jedničkami vůbec vystudovat nějakou střední, potom má jedinou možnost – jít na vojenskou školu. Soudruhům nevadil paradox, že zrovna dítě z kádrově natolik špatné rodiny, že nemůže studovat na střední, bude bránit svoji socialistickou vlast proti nepříteli. Tak se z něho stal profesionální voják a komunista. Později, když se ženil, měl další dilema – jako voják a komunista nesměl chodit do kostela, ovšem on i jeho nastávající byli z věřících rodin z pohraničních oblastí s Polskem a civilní sňatek byl nepřijatelný. Až po letech jsem viděla fotky novomanželů před malou kapličkou kdesi na břehu rybníka v zapadákově, kde je tajně oddal kněz.
Ale byly i veselejší příběhy – na gymnáziu jsme měli slečnu K., kde otec byl protisocialistický živel, starší bratr v emigraci v západním Německu a matka komunistická funkcionářka. Rodiče byli rozvedení a K. zůstala s matkou, takže v pořádku. Bratr jí posílal oblečení a katalogy s módou, tím se automaticky stala hvězdou třídy.
Marxisticko-leninskou ideologii jste potom měli jako běžný předmět po všechny čtyři roky střední školy, předmět se jmenoval Společenská nauka nebo výchova nebo tak nějak. Ani si pořádně nepamatuji, co se tam učilo. Vím, že jsem znala vojenské hodnosti a dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Součástí také byla branná výchova, kde jsme nacvičovali, jak si navléct plynovou masku a udělat ochranné pomůcky z igelitových pytlíků proti jadernému spadu. Pokud šlo o učitele, většinou věděli, že jako „pracující inteligence“ nebudeme mít lehký život, že studenti gymnázia jsou automaticky podezřelí, a nechali nás žít. Občas sice ředitel měl snahu zakázat džíny a donutit hochy, aby se ostříhali, ale naštěstí tyto nápady vždycky nějak vyšuměly.
Studovala jsem gymnázium se zaměřením na přírodní vědy a tam se předpokládalo, že budeme patřit mezi 10 % populace, která bude pokračovat ve studiu na VŠ. Legrace přestala. Student, který neměl perfektní kádrový posudek, ideálně oba rodiče v KSČ, mohl zapomenout na studium práv. Sám si mohl trošku pomoci, pokud byl dobrý svazák a dotáhl to na předsedu školní nebo místní organizace SSM (Svaz socialistické mládeže – předstupeň KSČ). V naprosté většině případů se právníky stali dobře prověření mladí soudruzi z politicky angažovaných rodin – což má za důsledek podivný právní systém v naší zemi nejméně do r. 2000 s přesahem do dnešní doby. Prakticky vůbec se nestudovala dnes tolik oblíbená filozofie. Vím pouze o jednom člověku, který studoval historii a filozofii, a to rovnou v Moskvě. Z Moskvy potom nabral přímý směr do emigrace do Německa, kde od té doby žije a kde vydělal slušné peníze, nicméně v jiném oboru než byla jeho oblíbená historie. Velmi složité bylo také dostat se na medicínu, do jaké míry ale hrály roli kádrové posudky, známosti a schopnosti uchazeče, to nevím. Nejdostupnější byly technické VŠ – tam šla většina studentů včetně těch nejlepších, a školy si tím držely velmi slušnou úroveň.
Také na technické vysoké školy byli přednostně přijati studenti z politicky angažovaných rodin. Můj spolužák s horším prospěchem byl automaticky přijat, zatímco já jsem musela poctivě na přijímačky. Během studia na všech školách jste měli v každém semestru marxismus-leninismus v předmětech: Dějiny MDH (mezinárodního dělnického hnutí), Politická ekonomie (aneb chozrasčot), Politická filozofie a Vědecký komunismus. Pamatuji si, jak jsem jednou psala referát z vědeckého komunismu. Podkladem byly brožury, vydávané po sjezdech KSČ a k různým událostem. Každá měla nejméně 100 stran textu, který nedával smysl. Když jsem se začetla, polila mě hrůza, že to budu psát 14 dnů. Ale stalo se, že máma dostala od někoho slivovici, a i když jsem byla skoro abstinent, nalila mi. Po první štamprli jsem se uklidnila, po druhé rozepsala. Z brožury jsem náhodně opsala nějakou větu, za ni jsem dopsala z jiné stránky jinou, ze souvětí jsem seskládala jednu, z jedné jsem udělala souvětí, a za dvě hodiny byl referát hotov - a mně se točila hlava ze slivovice. Soudružka asistentka byla tak nadšená, že jsem referát potom nahlas jako vynikající musela přečíst před ostatními.
Každý rok jste z ML dělali jednu zkoušku různé náročnosti. Tak zatímco jsme měli na dějiny hodnou a nevzdělanou tetu, která nám líčila, jak na rusko-čínské hranici hořela země (pro upřesnění – země ve smyslu půda je tvořena nejvyššími oxidy, a vzhledem k tomu, že hoření není nic jiného než intenzivní oxidace, půda hořet nemůže, záhonek vám nevzplane, i kdyby byl úplně vyschlý) a nechala nám vybrat u zkoušky otázku, na vědecký komunismus jsme měli nejvyšší šarži z Ústavu marxismu- leninismu, a to jste nevěděli, co se bude dít. Tak např. zkoušku za jedna udělal během pěti minut slabý student, protože u zkoušky řekl, že „americký imperialismus se klaní zlatému teleti dolaru“. Já jsem zkoušku udělala tak, že, i když jsem nechápala, na co se mne soudruh ptá, memorovala jsem příslušné fráze tak dlouho, až jsem se trefila do odpovědi.
V čem se zásadně lišilo studium odborných předmětů proti dnešku, byl absolutní nedostatek studijních podkladů. Samozřejmě, že nebyl internet, ale nebyly ani knihy. Zahraniční nesovětská literatura neexistovala, za celou dobu studia jsem měla v ruce pouze jednou anglicky psanou publikaci z oblasti fyziky pevných látek, a to v posledním ročníku. Ani česky psané knihy nebyly. Konkrétně mám na mysli publikaci jednoho velmi významného českého vědce a autora patentu dnes široce používané technologie výroby oceli v kyslíkovém konvertoru, Prof. Myslivce, který upadl v nemilost, protože z jeho katedry po r. 1968 vyemigrovalo několik mladých asistentů. Jeho kniha Fyzikální chemie už proto nebyla vydávána a přednášky, které vedl dobře postavený, ale úplně hloupý soudruh, byly velice kvalitní, protože on z té knihy diktoval a my ji opisovali.
Výhodou té doby bylo, že v češtině vznikly velmi dobré odborné publikace, které byly většinou překladem zahraničních publikací. Bohužel pro dnešní mladé lidi – odborné publikace po r. 1989 už v češtině nejsou a nezbývá než studovat v angličtině. Jistě vás napadne, proč jsme všichni ty knihy opisovali. Protože se nic nesmělo kopírovat. Samozřejmě, že kopírky nebyly na té úrovni, co dnes, ale xerox by stačil. Ale jelikož se komunistická strana děsila, že by se kopírovaly a rozšiřovaly nežádoucí materiály, tak kopírka byla jenom na vybraných sekretariátech a muselo se přesně evidovat, co se rozmnožuje. Nemohli jste jen tak někam zajít a nechat si ofotit, co potřebujete. Normální běžný člověk neměl šanci se ke xeroxu dostat. Takže dobře ručně zapsané přednášky byly pokladem a půjčovaly se. Když jste na přednášku nemohli přijít, třeba kvůli nemoci, nezbývalo než poprosit, aby vám přednášku někdo napsal přes kopírák. Nebo jste si mohli přednášku sami opsat. Výhodou bylo, že jsme uměli rychle psát a zachytit mluvené slovo.
Přes kopírák se v několik kopiích psaly i diplomové práce. To jste museli po známosti sehnat kvalitní písařku, která psala dobře a bez překlepů, a ta práci opsala ve zhruba 5 až 6 kopiích pomocí kopírovacích papírů, vložených do psacího stroje. Poslední kopie byla už sotva čitelná.
U státnic potom všichni budoucí inženýři byli zkoušeni z marxismu - leninismu. Moje kamarádka, vynikající studentka, která původně chtěla na medicínu, dostala z ML dvojku. Zeptali se jí, jestli za Druhé světové války byla nějaká jiná organizace než komunistická strana, kdo bojoval proti nacistům. Řekla, že ano…
Marxismus - leninismus vás doprovázel dnes a denně a ideologie vám byla vtloukána do hlav tak důkladně, že jí nikdo nevěřil. To pozitivní, co jsme si odnesli, je odolnost vůči různým konspiračním teoriím, falešným zprávám a lžím. A také odpor k veškerému kádrování, jaký kdo je a jaký by měl být, což se dnes hromadně praktikuje už u dětí pod vizitkou pomoci a poradenství.
