Hlavní obsah
Lidé a společnost

Jak to bylo s vlastnictvím výrobních prostředků za socialismu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Soňa Benešová

Moskvič, přezdívaný dlabaný ingot

Dovolte, abych se zejména s mladými lidmi, kteří si již dobu před sametovou revolucí nepamatují, protože ještě nebyli na světě, nebo byli malé děti, podělila o několik vzpomínek na dobu budování komunistické společnosti.

Článek

A to jeho prvního stupně, kterým byl socialismus. Tak zní základní poučka marxismu –leninismu. Ten jsme všichni studovali bez rozdílu na zaměření našich škol. Mnozí lidé věří, že za reálného socialismu „nebyly banány“ a „všichni se měli rádi“. Banány tedy nebyly, a nebyla ani spousta jiných věcí. Některé proto, že se nevyráběly, jiné proto, že jste je nesměli vlastnit z ideologických důvodů.

Především jste nesměli vlastnit „výrobní prostředky“. Podle učení marxismu-leninismu bylo v souladu se socialismem pouze společenské vlastnictví výrobních prostředků. Pokud si představujete, že výrobním prostředkem byly továrny, které byly jedině státní a vedené politickou stranou - komunistickou, tak se pletete.

Výrobním prostředkem byly i obyčejné věci, drobné stroje a nářadí. Takže sekačka na trávu, traktor, vrtačka, svářečka. V rodině jsme měli velkou zahradu, kterou se dařilo různými způsoby uhájit před zabráním obcí. Na zahradě rostla tráva a bylo potřeba ji kosit. Mohli jste si vybrat z několika ručních kos, které visely ve stodole u babičky. Zvláštní umístění měla kosa „Rakušanka“, která byla lehká, ostrá a používala ji babička. Už na jaře se hledalo, kdo by se sekáním trávy pomohl. Dokud babička žila, chodil kosit zahradu místní člověk, který od čtyř ráno do pěti pracoval za rosy na naší zahradě, a potom jel do práce na šestou do ocelárny. V 80. letech se začaly vyrábět dobré a dodnes používané motorové lištové sekačky zn. Terra. Ale pozor - nemohli jste si ji koupit, byly jenom pro obce, družstva, státní sektor. Máma chodila prosit na místní národní výbor, jestli by obec sekačku nepůjčila, samozřejmě, že ne zadarmo. Podmínkou ale bylo, že tento poklad musel obsluhovat jenom k tomu určený zaměstnanec a ten nám s trávou pokosil i mladé stromky.

Mnozí kutilové si sekačky udělali sami. Tím se zlepšovali v manuální šikovnosti a technické zdatnosti, ale občas to někoho zabilo. Vrtačku s příklepem jste museli ukrást v továrně a vynést ji v tašce se svačinou. Kradly se náhradní díly a různé nářadí. Kolovaly historky, jak někdo vyvezl celý motor, a to na náklaďáku pod fůrou štěrku. Kotly na tuhá paliva se z nejmenované továrny vyvážely v noci a stěhovaly se vysokozdvižným vozíkem přes plot v opuštěné a zarostlé části areálu národního podniku na načerno používaný náklaďák. Můj táta, když ve vyšším věku onemocněl, ležel v nemocnici s člověkem, který vzpomínal, jak v tašce vynesl cement na celý dům. Den co den si do kabely odsypal 20 kg cementu, jel s tím autobusem a ještě kilometr pěšky domů. Kolega z práce měl část rodiny odsunutou do „Západního Německa“. Po letech dostal povolení příbuzné navštívit a přivezl si spoustu „věciček“ do dílny, těch, které dneska kupujeme v OBI, Hornbachu, nebo kdekoliv jinde. Jednou z věcí, kterou se chlubil, byla ruční pilka, která dokázala řezat trubky, které čouhají ze zdi, přímo u zdi – měla ohebný pilový list. Pozval si kolegy, pochlubil se a do měsíce mu garáž vykradli….Motorovou pilu neměl nikdo, stromy na zahradě se kácely ručně, sekerou a ruční pilou. Pozdější dostupnost motorových pil vedla a ještě vede k hromadnému kácení všeho, co se dá.

Opečovávaným rodinným pokladem potom bylo osobní auto. Jiné typy aut, nákladní, dodávky, terénní vozidla, to všechno spadalo do kategorie výrobních prostředků a jako soukromá osoba jste je nemohli mít. Auto zdaleka nebylo v každé rodině. Byl jich absolutní nedostatek a první, co jste museli udělat, abyste časem nějaké získali, bylo zapsat se do pořadníku. Koupit jsme si mohli pouze výrobky ze zemí RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci), vedle škodovek ještě trabanta, wartburga nebo moskviče, kterému jsme my mladí tehdy říkali „dlabaný ingot“, jak byl těžký. Dále se dalo získat pidiauto s názvem polský Fiat a zazobanci sehnali žigulíka.

Ceny byly obrovské. Např. koncem 80 let se začal vyrábět model Škoda Favorit za cenu cca 84 000 Kč, a na tuto částku jste potřebovali 27 měsíčních průměrných platů (zdroj např. https://www.denik.cz/auto/). V porovnání k dnešku, kdy uvažujeme průměrný plat cca 43 000 Kč, by Favorit stál 1 160 000 Kč, cena, za kterou dnes koupíte Teslu nebo Mercedes.

Kvalita byla různá. Když jste měli štěstí, vaše auto bylo spolehlivé a jednoduché. Když jste měli smůlu, dostali jste kus, který jste mohli donekonečna opravovat, většinou podomácku nebo vám ho opravil místní šikula. Všechna auta intenzivně rezavěla a boj s korozí byl neúprosný. Začínal tím, že když přišla zima a silnice se začaly ošetřovat solí, přestalo se auto používat. Na zimu se pořádně vyčistilo a umylo a dalo do garáže spát. Podlahy a prahy, nejkritičtější část karoserie, se zespodu natíraly vším možným. Na Ostravsku, odkud pocházím, jsme měli výhodu, že se dal ze šachty vynést nezničitelný nátěr tzv. elaskon, což bylo mazivo na důlní lana. Při nastupování jste potom museli dávat pozor, protože mazivo zůstalo trvale lepivé a mohli jste si zničit oblečení, tím spíše, že se autem jezdilo na slavnostní příležitosti. Když to nepomohlo, nastoupilo svařování a záplatování, nejdříve jste ale museli sehnat někoho, kdo měl doma kradenou svářečku. Nesměli existovat řemeslníci, kteří by měli vlastní živnost. Zatímco teď máme problém sehnat instalatéra, zedníka nebo elektrikáře, protože všichni studují a tyto profese nelákají, tehdy jsme je nemohli sehnat z principu - existovaly jakési „komunální podniky“, ani nevím, co to bylo, a tam jste si mohli podat žádost, když jste potřebovali např. vyčistit ucpanou kanalizaci. Do komunálu jste nechodili, protože byste se stejně nedočkali. Když se vám něco pokazilo, sháněli jste známého, který vám přišel pomoci po pracovní době na tzv. fušku, která byla nelegální. „Fuškaři“ byli taky protisocialistické živly. Platili jste jim hodně a byli jste rádi, že jste někoho sehnali, tím spíše, že jste si ani nemohli koupit nářadí na opravu.

Když se dnes dívám na souseda, který na traktůrku seká svoji městskou zahradu, připadá mi to zvláštní. Když se jaro ozve ne zpěvem ptáků, ale zvuky motorových pil, kterými pánové nemilosrdně kácejí všechno, co mohou, je mi smutno. Na druhé straně chápu úspěšnost obchodů typu Hornbach, OBI nebo Mountfield, protože hlad po nářadí a strojích všeho druhu byl obrovský.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz