Článek
Člověk je přece od přírody společenský tvor, odjakživa žil v tlupě a jinak by to být nemělo. Co dělat, když to okolí nechápe?
Poustevnický styl života si možná nedokáže představit ani leckterý introvert. Kdo by si dokázal představit nechodit na večírky, nebýt večer někde s přáteli, být zalezlý doma a podobně.
Už od mala se necítím mezi lidmi nejlépe. Mám pocit, jako by má přítomnost okolí spíš otravovala. Jsem páté kolo u vozu, trn v patě, absolutně zbytečný člověk, který se tady prostě vyskytl a okolí musí snášet jeho existenci. Já to tak cítím.
Vše je se mnou špatně, ať už s mou osobností nebo vzhledem, nejlepší by bylo změnit vše od vlasů, přes oblečení až po sebemenší chlup na těle.
Tak jsem prostě radši takový osamělý poustevník.
Jenomže jen co dospějete, začne okolí šťourat ve Vašem soukromém životě a začne věčný koloběh otázek: ,,Chodíš s někým? Máš nějaký vážný vztah?‘‘. Spoustu podobných dotazů si domyslet sami.
Ale proč je to tak žere?
Tak budu prostě o samotě, neplánuji hrát tyhle rádoby společenské hry, typu ,,kdo si s kým co začal‘‘.
Pokud si rozhodnete žít život zcela po svém dle svých vlastních pravidel, obrňte se trpělivostí.
Co nevidět se vyrojí spousta rýpalů, ale když budete mít štěstí, ono je to přejde, možná, za pár let…
Ve finále mám celkem pohodový život a nehodlám nic měnit.
