Článek
Kdo vlastně tvrdil, že je loď nepotopitelná a proč na ní bylo málo záchranných člunů a vest, které si posádka ani neuměla obléknout? Rozeberme si pár faktů.
Konstruktéři vs obchodníci
Pokud si myslíte, že to byli konstruktéři, kteří tvrdili, že loď se nemůže potopit, jste na omylu. Ti moc dobře věděli, že několik tun železa se potopí jako nic.
Na počátku průmyslové revoluce, kdy se vědy začaly rozvíjet, se totiž lidé cítili jako bohové.
I když zpočátku bylo mnoho z nich velmi skeptických, poté uviděli, co věda a technika dokáže a začali jí věřit stejně, jako lidé ve středověku bezmezně věřili božské moci.
Takže v momentě, kdy obchodníci začali o této lodi mluvit jako o nepotopitelné svatyni luxusu a rozkoše, jež vás přenese přes oceán, lidé tomu bezmezně věřili.
Vždyť už se zvládli odlepit od země a dotknout se nebes, proč by se tedy mělo toto plavidlo potopit?
Různí obchodníci dokonce začali využívat chystanou plavbu Titaniku jako reklamu. Chcete se umývat mýdlem, jež bude k dispozici na této lodi? Kupte si ho u nás.
Letáky a plakáty ohlašující odjezd parníku ho zkrátka popisovaly jako osmý div světa.
Chybějící čluny, bílé světlice, problém s vestami
Zkazky o nepotopitelnosti Titaniku zavinily i problém s nedostatkem člunů.
Pokud se tato loď nemůže potopit, tak proč mít tolik záchranných člunů?, řekl si majitel a nechal pouze takový počet člunů, který by neodvezl ani polovinu posádky.
Navíc to vypadalo tak, že lodi všichni doopravdy věří a záchranné čluny jsou vlastně zbytečné.
Nedostatek vest, které si ani personál neuměl obléknout a o jejich funkčnosti, ani nemluvě.
Ani personál netušil, jak s nimi zacházet a jak se chovat, nikdo nebyl pořádně proškolen, a to byl jen další hřebíček do rakve.
Údajně také v momentě, kdy se snažili lidé přivolat pomoc, použili bílé světlice, místo červených, které se v takové situaci používají. Červené světlice měli být další položkou, jež chyběla, aby podpořila zdánlivou iluzi bezpečí.
Kolem proplouvající loď si světlic všimla, ale mysleli si, že je na Titaniku divoký večírek, a tak nepřiplula na pomoc.
Co na lodi chybělo, byl také dalekohled. Členové personálu prý měli dojem, že v dálce vidí ledovec, ale neměli u sebe dalekohled. Když bylo jasné, co se může stát, bylo už příliš pozdě.
Závod s časem
Společnost White Star Line, vlastnící plavidlo, se chtěla předvádět, a tak měla přemlouvat svého kapitána lodi, aby se zrychlilo i v místech, kde se z důvodu bezpečnosti mělo jet pomalu a obezřetně.
Chtěla, aby všichni žasli, že loď není jen největší a nejbezpečnější, ale i nejrychlejší.
Kapitán tomuto požadavku vyhověl, což se mu stalo osudným. Jeho poslední plavba před odchodem do důchodu skončila tragicky, stejně jako pro stovky dalších obětí katastrofy.
Co bylo dál?
Po katastrofě se, jak to bývá zvykem, začal hledat viník. Někteří osočili konstruktéry, jiní se navezli právě do obchodních praktik společnosti. Ta začala urychleně stahovat reklamní letáky a obchodníci se od události s Titanikem začali distancovat, přestože ještě před plavbou se na celé akci hojně přiživovali.
