Článek
Konečně se nám domácí finance srovnaly a já nemusela počítat každou korunu. Hlavou mi probleskla myšlenka, že už se to jednou stalo a hned na to jsem přišla o dva přivýdělky. Myšlenku jsem ale zahnala s tím, že tentokrát už bude dobře.
Výpověď na dovolené
Odjela jsem na dovolenou, užívala si klidu a pohody, když náhle přišel e-mail od mého šéfa, že podnikání nevynáší tolik, aby uživilo všechny zaměstnance a on se rozhodl nechat si jen jednoho. A já ten jeden nejsem.
Po proplakaném dni, kdy jsem nadávala sama sobě, že to mám za to, že jsem pracovala i o víkendech, aby vše šlapalo tak, jak má, jsem přešla do protiútoku a rozhodla jsem se otevřít portály na hledání práce.
Přeci nemůže být tak těžké najít práci na počítači z domova, ne? Nebylo, opravdu jsem našla pár inzerátů a hned na ně odpověděla. Jenže se ukázalo, že nesplňuji požadavky daných firem.
Po několika odmítavých odpovědích konečně svitla naděje a přišla mi odpověď z úřadu a já jsem po letech šla na pracovní pohovor. Bylo to příjemné a mně došlo, že to bude vlastně fajn nesedět sama doma a mít kolegy fyzicky vedle sebe.
A co děti?
Euforie mě opustila až doma, když mi došlo, jaké to bude mít důsledky pro naši rodinu. Od narození dcery jsem vše vedla tak, aby děti byly na prvním místě. Právě kvůli nim jsem pracovala z domova, abych s nimi mohla trávit prázdniny tak, jak si je zařídíme.
Jenže s tím teď bude konec. Budu mít 5 týdnů dovolené na 13 týdnů školního volna! Ať to počítám, jak to počítám, tak mi tam prostě 8 týdnů chybí.
Radost se změnila v děs a paniku. Začala jsem se uklidňovat, že to přeci musely řešit všechny ženy s dětmi a že to nějak udělám. Jenže to nepomohlo. Teprve po chvíli mi došlo, co je hlavní příčinou paniky. Strach.
Můj strach nikoho nezajímá
Během let doma s dětmi jsem si zvykla na náš režim. Ráno jsem je odvedla, sedla doma k práci a v rámci pauz si dala prát pračku nebo vyřešila nákup. Domácnost jsem během dopoledne stihla uklidit a připravila jídlo k večeři. Odpoledne jsem pak měla na běhání s dětmi po jejich aktivitách a večer na úkoly a dodělání večeře.
Jenže teď odejdu ráno, po práci pojedu pro děti, do večera s nimi budu jezdit po sportech a večer přijdu domů, kde nebude nakoupeno ani vypráno. Bude mě tak čekat další směna.
Bude to obrovská změna pro celou rodinu a zejména pro děti, které teď budou prázdniny trávit na různých příměstských táborech, na které padne celý můj plat.
Veškeré tréninky navíc také skončí, protože probíhaly v době, kdy děti měly prázdniny a já s nimi mohla jezdit. Teď už to nepůjde.
Mám strach, jak to budeme zvládat. Mám pocit, že se vzdávám dětství svých dětí a nechci to tak. Ale musím a můj strach nikoho nezajímá.
Na seznam věcí, které vám před porodem nikdo neřekne, si tak připisuji další položku: „Nikdo vám neřekne, jak těžké bude vrátit se do práce.“
Zdroj: autorský článek