Článek
„Vždycky jsem ráda četla vaše články, ale nikdy jsem neměla potřebu vám psát. Až nyní. Loni v srpnu jsem měnila zaměstnání kvůli měnícím se podmínkám v naší firmě. Dostala jsem se do jiné firmy a tam to všechno začalo. Seznámila jsem se se ženatým kolegou (41 let). V listopadu, kdy už jsem v té firmě nepracovala, mě pozval na drink a začali jsme spolu chodit. Věděla jsem, že je ženatý, proto jsem s ním opravdu jen ,,chodila“ na kávu, do kina, na procházky atd. Ale nic mezi námi kromě polibků neproběhlo. Nejsem přece hloupá.
Po třech měsících chození se mě zeptal, jestli si dovedu představit žít s ním. Já jsem byla jako opařená, protože mi řekl, že chce odejít od manželky a chce být jen se mnou. Souhlasila jsem…
Našli jsme si malý byt v pronájmu a v únoru jsme se do něj nastěhovali. Všechno bylo v pohodě, zjišťoval si možnosti rozvodu a snažil se domluvit se svou ženou na přátelském rozchodu. Jeho žena byla tvrdohlavá a nechtěla, což je po 21 letech manželství pochopitelné…
Ale žili jsme spolu, plánovali budoucnost a rodinu a společné žití, peníze na vlastní bydlení, zařizování domácnosti a tak dále. Jenže pak se stalo něco, co nechápu.
Ze dne na den jsem přišla o práci. Bylo toho moc, nevěděla jsem, co dělat a všemožně se snažila najít řešení. A tři dny nato mě partner beze slova opustil. Odnesl si všechny svoje věci, nechal tam jen pár drobností a velký nábytek, který jsme si do nezařízeného pronájmu pořídili (postele, skříně, lednici atd…). Když jsme spolu o tom ten den hovořili, řekl, že toho bylo na něho moc. Že nezvládl všechny problémy kolem (manželka, jeho rodiče, kteří stáli za jeho rodinou, moje nezaměstnanost atd.) a že bychom se stejně dřív nebo později rozešli, a pokud ne, skončil by na psychiatrii. Že mě má pořád moc rád a že ví, že svého činu bude litovat, ale že nemohl jinak.
K manželce se nevrátil, teď bydlí na chalupě. Já jsem si odnesla taky skoro všechny věci a on si už neodvezl nic a pak mi poslal sms, že když jsou všechny moje věci pryč, co dělat s tím velkým nábytkem, který tam zůstal…
Nemohla jsem zůstat někde, kde by mi ho všechno připomínalo, tak jsem šla k našim, kteří bydlí kousek od nás. A od té doby se pořád trápím. Nejím, nespím, jen pláču a mučím se. Tak moc jsme se milovali - kdyby ne, neplánovali bychom rodinu, nepořizovali bychom si společné vybavení. Nedokážu to pochopit. Myslíte, že máme ještě šanci? Že ho mohu přesvědčit, aby se vrátil? Bez něj život pro mě nemá smysl." Radana, 25 let
Co k tomu dodat? Největší chybou zřejmě bylo, že jste toho muže špatně odhadla a uvěřila jste mu. Věděla jste, že je ženatý, a proto jste se s ním scházela pouze na kávu, kino a procházky a nic jiného mezi vámi neproběhlo než polibky (byl přece ženatý a vy nejste hloupá), načež jste se s tím samým ženatým chlapem nastěhovala do bytu, který jste si pronajala, jako kdyby to byl váš partner.
Ono by vlastně stačilo už jen to, že jste s ním trávila volný čas a sem tam došlo na polibky, obvykle se tomu říká chození a z pána se stává milenec. Ženatý milenec. Se všemi problémy, které s sebou ženatí milenci přinášejí a které se na ně i nadále nekompromisně lepí.
První konfrontace s realitou zřejmě nastala, když váš ženatý milenec přišel do vašeho domova sice s novým nábytkem a novou ledničkou, s tím, že jeho žena je tvrdohlavá a že se nechce rozvádět. To už zřejmě nastával proces, který se lidově nazývá tahání za nos. Problém ženatého milence krásně ilustruje to, co neustále opakuji - city a emoce vás mohou ve svém bezbřehém optimismu svést ze životní cesty do chmurných bažin beznaděje, ale dobrá smlouva či alespoň dohoda je něco jako věrný, domorodý průvodce, který vás bezpečně vyvede z pralesa nevyzpytatelných vztahů, závislostí, skrytých souvislostí a prapodivných motivací na prosluněnou louku životních jistot.
Stejný začátek může mít různá pokračování. Ženatý chlap se zamiluje do svobodné dívenky, ošálí ji sladkou řečí a přemluví, aby se společně nastěhovali do pronajatého bytu. S hrůznou pravidelností se stávají i takové zrůdnosti, že se při tom dělí o nájem nebo se dohodnou, že on byt zařídí (s pomocí kámošů nechá za pár stovek přivézt postel, lednici, skříň, dvě židle a stůl) a ona si byt pronajme na svoje jméno s tím, že bude nějakou dobu platit nájem ze svého. Ženatý pán si několik měsíců královsky užívá, potom řekne, že má bohužel příliš tvrdohlavou, nemocnou, vzdorem a urputností prosáklou ženu, která se nechce rozvádět a on nechce přijít o majetek a uřvané děti, ví, že svého činu bude litovat, protože dotyčnou ze srdce miluje, ale sorry, už není čas to rozebírat, nechal jsem venku u auta běžet motor… jo, a už mi raději nevolej, ani neposílej esemesky… bude to tak lepší pro oba, život je boj, tak ahoj.
Druhý scénář se více podobá rozumnému řešení. Ženáč se zakouká do svůdné, atraktivní holčiny, která ho hned na začátku lehce srazí z nadoblačných výšin na zem - fajn, brouku, ale teď na tom nejsem zrovna nejlíp, když budeš chtít, můžeš mě pozvat na oběd nebo na privát nebo můžeš pro nás na pár dní pronajmout apartmá, anebo s tebou pojedu na dovolenou místo načuřené manželky a uslintaných dětí, když mi nahradíš ušlý zisk, můžeme se domluvit i na jiných protislužbách a oba budeme chrochtat blahem.
Dívky, které poskytují placené sexuální služby, bývají naprosto normální, umějí se zamilovat, nejsou proti trvalým vztahům a nejsou ani proti tomu mít rodinu a děti. Šťastný ženáč, u kterého není jasné, jestli to myslí vážně, nebo ne - je prostě zákazník. Samozřejmě je možné, že se mi ozve nezištná část ezoterické obce s mírně ohranou písničkou o tom, že když má někdo zvláštní vlohy nebo dar od boha (například fyzickou krásu a mládí), měl by je ostatním poskytovat zadarmo. Já říkám, proč ne, až budou dělníci pracovat zadarmo a politici hlasovat zadarmo, tak se o tom pobavíme…
A co na to Jack? Jack byl náš věrný americký stafordšírský teriér, který žádné vedlejší vztahy nikdy nenavazoval. Asi hlavně proto, že nemohl.
Jack: „Tu vivendo bonos, scribendo sequere peritos, v životě následuj dobré, v psaní zkušené. Tady si nejsem tak docela jistý, co tím chtěl básník říct, ale o to víc se mi to líbí. Akorát mě páníček poopravil, že se říká scribendo a ne scribrndo, ale to už je detail.“
