Článek
Jakmile se stanete součástí větru, nechá vás na pokoji. Poté, co jsme několikrát prodělali křest větrem na Velké Skále, už jsme neměli potíže se zvláštním druhem fotografování, kterému se říká table top, což jsou malé modely a malé fotografie malých i velkých modelů na špejlích, které se zasazují do krajiny, aby budily dojem trojrozměrných předmětů nebo i bytostí. Pokaždé, když jsme modely velmi pečlivě rozestavěli, vzedmul se tak silný vítr, že všechny fotky nám létaly ve vzduchu. Potom to najednou přestalo.
Table top je metoda, kterou použily dvě dívky se svým strýcem a jejich fotografie vstoupily do dějin naší civilizace jako fotografie Collingenských víl a Arthur Conan Doyle věřil jejich pravosti až do své smrti. Když zemřel, tak se dvě stařenky přiznaly, že to byly table topy, neboli vystříhané modely, připevněné na větvích, nikoliv skutečné víly.
Teprve později jsme začali mít na vítr štěstí, to se projevuje instinktem, kdy začít a kdy se rozhodně do žádné křehké práce nepouštět. Vítr musíte nějak důvěrně poznat. Pamatujete si na scénku v nádherném filmu Americká krása, kde si vítr pohrává s igelitovým sáčkem, jako kdyby se jednalo o inteligentní bytost? A magie nás učí, že ano.
Když se stane, že poté, co máte za sebou magickou práci s větrem a vy se přece jen dostanete do situace, kdy je vichřice a padají kolem vás stromy, musíte zapomenout na pud sebezáchovy a úplně se oddat rozzuřenému živlu. Jedině tak to zvládnete. Musíte se mu odevzdat s důvěrou.
Vzpomněl jsem si, jak jednou byl tak silný vítr, že jsem se bál, že spadne katedrála sv. Víta nebo některý z kamenných chrličů, snažil jsem se projít branou, kde stojí po obou stranách hradní stráž, tak zrovna v tu chvíli vojákům uletěly čepice a pláště jim vlály jako šaty Marilyn Monroe ve slavné scéně nad větrákem. A oni se tam snažili staticky odolávat větru, který si s nimi dělal co chtěl.
Určitě jste již někdy slyšeli o tajemných vílách z Cottingley, je to takový legrační příběh o tom, jak dvě malé holky několik let obelhávaly celý svět, když tvrdily, že si doma, na zahradě hrají se skutečnými vílami a když jim to maminka nebo teta nechtěly věřit, tak si půjčili od táty fotoaparát a víly vyfotily.
No a byl z toho obrovský poprask, protože snímky byly uveřejněny a polovina civilizovaného světa tvrdila, že jde o podvod, protože víly byly namalované a vystřižené z papíru, zatímco druhá polovina umělecky exponovaného světa se s vílami ztotožnila a brala fotky jako důkaz, že víly existují.
Ono se to celé odehrálo v rozmezí asi tak třicátých až osmdesátých let minulého století, fotilo se metodou negativ – pozitiv většinou na černobílý materiál a protože neexistoval žádný photoshop, tak jakékoliv triky a fotografické finty se prováděly naprosto jednoduše tak, že jste si všechno, co jste potřebovali vyfotit vyfotili, fotky jste vystříhali, okraje fotek zaretušovali a z toho jste si pomocí lepidla slepili novou scénu, asi jako v loutkovém divadle. Na zem jste položili vystřiženou fotku dítěte, dlouhou asi tak patnáct centimetrů, k tomu jste položili rozbité vajíčko – a ono to vypadalo, jako že dítě leze z vajíčka, ještě mělo na zadku skořápku a hned bylo čemu se zasmát.
Kombinacím vystřižená fotka plus skutečnost se říkalo table top a když jste si dali trochu záležet, tak některé z nich vypadaly při dalším přefocení skutečně věrohodně. Ani Sherlock Holmes by kolikrát nic nepoznal.
Pokud si na ty doby dobře vzpomínám, tak jsme se tím bavily hlavně jako děti.
Akorát v tom příběhu o dvou mladých, nedospělých holkách mi nesedí to tvrzení, že chtěly klamat odborníky na esoteriku nebo, že chtěly klamat celý svět. Já si myslím, že nechtěly klamat nikoho, prostě se jim podařilo udělat pár povedených table topů a to je všechno. V jednom z četných článků se píše, že původně šlo jen o malou legraci, což si ostatně myslím taky, ale rozhodně to nebyla ta dvě děvčata, která začala původně malou legraci nafukovat. Taky si nemyslím že by to byly ony, kdo začal těch pár fotek rozesílat všude po světě se žádostí o odbornou expertízu.
Myslím, že celý ten humbuk kolem vyfotografovaných víl končil někdy v osmdesátkách, což je právě období, kdy jsem pozitivní fotomontáže a nejrůznější table topy používal i ve svých animovaných filmech. Ano, dalo se říct, že se to lidem líbilo, kolikrát jsem slyšel, jé, to je hezký, jak je to udělaný? Ale nikoho nenapadlo bádat, jestli spolupracuji s mimozemšťany nebo skutečně ovládám temná magická kouzla, díky nimž v mých filmech ožívají animované předměty.
Takže si myslím, že holky holt měly smůlu na celý svůj životní doprovodný tým a je i možné, že se jejich životy a umělecká tvorba mohly realizovat v jiných dimenzích a bez zbytečného stresu. Do jaké míry jim naprosto hloupý přístup dospělých k jejich dětské fantazii ublížil, to už si ani netroufnu odhadnout, ale možná by se dalo k tomu účelu použít slovo „otřesné“.
