Článek
Jednou, kdysi dávno jsem si někde přečetl větu, která na mě hluboce zapůsobila a ať už jsem chtěl nebo nechtěl, musel jsem se k ní během svého života mnohokrát vracet. Zněla:
Vstoupil do místnosti, kde před chvílí ještě nikdo nebyl.
Z té věty je celkem jasné, co se s nejvyšší pravděpodobností odehrálo, ale co je na tom fantastické, že deset a možná i sto lidí by to řeklo úplně jinak.
Třeba jen, vstoupil do místnosti nebo vstoupil do prázdné místnosti, popřípadě vstoupil do místnosti, kde nikdo nebyl. Samozřejmě, potom tam už byl ten, co do té místnosti vstoupil, ale možná by se to vzhledem k dalším událostem ukázalo jako krajně nepodstatné, takže by stačilo napsat, vstoupil do místnosti. Pokud by ale zůstalo u strohého konstatování, že někdo vstoupil do místnosti, nevznikla by s nejvyšší pravděpodobností ani tato úvaha, kterou právě sepisuji.
Je zajímavé, že neexistuje pravidlo, podle kterého by se dalo soudit, jestli je dané strohé konstatování formálně, obsahově a slohově správné nebo by se mu dalo něco vytknout.
Pamatuji si, že když jsme měli ve škole sloh, tak jsem to vždy sepisoval metodou, co na srdci, to na jazyku a nakonec jsem maturoval z češtiny na trojku. Jenomže potom jsem se celý život, prakticky od svých patnácti let živil psaním. Jednou jako copywriter, jindy jako spisovatel, scénárista, režisér nebo redaktor.
Ta trojka z češtiny mě sice trochu mrzela, protože sepisování různých textů jsem bral skoro jako své životní poslání, ale jedna moje známá k tomu poznamenala, že její maminka vždycky říkala, člověk míní a pán Bůh mění.
Nevěděl jsem co na to říct, snad jen malou poznámku, že určitý prostor k diskuzi se zde otevírá díky tomu, že to řekla maminka. Kdyby to řekl pán Bůh, tak je vymalováno, což je celkem jasný.
S tím problémem, že někdo vstoupil do místnosti a zřejmě byl po určitém časovém okamžiku první, kdo tam vešel, se spojuje učení řeckého filosofa Hérakleita z Efesu, který nevešel do místnosti, ale ve známost díky tvrzení, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Filosofii jsem vždycky zbožňoval, protože tam se takových blbinek vždycky řešila kupa a jak zase říkala moje babička, kdyby místo zbytečného tlachání nanosili uhlí do sklepa, byli by aspoň k něčemu užiteční. Hlavně, aby si dali pozor, že vstupují pořád dokola do téhož sklepa, aby omylem nenosili uhlí někomu jinému.
Hérakleitos to myslel dobře, ale při aplikaci jeho myšlenek v praxi je lepší řídit se spíše selským rozumem než třeba kvantovou mechanikou.
Je jasné, že řeka pořád plyne, vymílají se břehy, jednou jsou na hladině malé vlnky, podruhé zase větší a to nemluvím o chemickém složení vody a masovém úhynu drobných vodních živočichů. Podle toho se dá pochopit, že řeka, ve které jsme se koupali včera a která ještě nebyla plná kyanidu je trochu jiný materiál, než páchnoucí žumpa či stoka, do které jsme chtěli vstoupit dnes.
Určitou roli zde samozřejmě hraje čas. Když budeme porovnávat stav vody na českých tocích před týdnem a dnes, můžeme naměřit obrovské rozdíly, takže Hérakleitova moudrost bezchybně zazáří. Pokud se ale budeme snažit najít deset rozdílů mezi „teď a tady“ a časem před jednou nanosekundou, tak příliš mnoho citlivých rozdílů nenajdeme.
Když se přidržíme našeho příkladu, kdy před chvílí v místnosti ještě nikdo nebyl, je důležité si přesně definovat, co se myslí onou chvílí, jak dlouhé trvání oné chvíli přisoudíme a stejně tak bude důležité, jestli se bude dotyčný subjekt či objekt po vstupu do mísnosti pohybovat, přemisťovat nebo se nějak měnit.
Znáte záhadu letícího šípu? To je další záhada, kterou se starověcí filosofové zabývali. Šíp zaujímá určitý prostor, ale určitý prostor může zaujímat pouze těleso, které se nepohybuje. Chce to trochu přemýšlet a položit si třeba otázku, jak dlouho je letící šíp, v určité poloze, která se dá přesně popsat souřadnicemi.
Nakonec zjistíme, že pohybovat se, znamená na určitém místě současně být i nebýt. Čili opět, žádné zvláštní sousto pro selský rozum.
Je z toho pak sáhodlouhé vysvětlování, asi jako když se vám šéfové snaží objasnit, jak naložili s dotacemi, jejichž převzetí potvrdili a najednou z jistíte, že všechny peníze na určitém kontě jsou a zároveň nejsou.
Když to zestručním, tak kvantová mechanika má pochopení i pro takové případy, kdy něco může být současně na dvou místech nebo, že někdo, kdo nemá ani dvě promile, může projít zdí, popřípadě, že cokoliv může na jednom místě současně být i nebýt.
Potom se v celkovém kontextu všech nových a vědecky dokázaných skutečností už věta, vstoupil do místnosti, kde před chvílí ještě nikdo nebyl, nejeví ani jako zmatená nebo zbytečně komplikovaná a dokonce ani jako nesmyslná. Je to prostě konstatování dokazatelné skutečnosti.
