Článek
Vliv peněz, luxusu, bohatství a movitého i nemovitého majetku na naši společnost a hlavně na to, jak se k sobě navzájem chováme a jak si jeden druhého vážíme, je nepřehlédnutelný.
Nikdy jsem si nedovedl představit, že by v jakékoliv společnosti mohla skupina žebráků či nuzáků, kteří třou bídu s hmotnou nouzí, vládnout třídě zbohatlíků nebo ovládat ať už početnější nebo méně početnou skupinu majitelů prodejních řetězců, bez jejichž existence bychom se jen těžko dopátrali života v luxusu.
Peníze vnášejí zmatek prakticky kamkoliv, kde se objeví. Zpočátku jejich přítomnost budí dojem, že když mám na to, abych si mohl vycpat slamník americkými dolary a evropskými eury, že se mohu považovat za jednoho z dokonale zajištěných lidí na další cestu za nepříliš čitelnou budoucností.
Se slovem peníze se rýmují slova jako záruka, pojistka, dotace, finanční pomoc, výhra, vítězství, sázka na jistotu, seberealizace a sebevědomí.
Na jednu stranu se dá říct, že čistě z psychologického hlediska můžete na člověku poznat, i když naprosto vzorně drží poker face, že lže nebo si vymýšlí, ale na druhou stranu se jakákoliv psychologická konstrukce beznadějně hroutí, když se do systému vloží peníze.
Když to řeknu trochu jinak, zdá se a možná se to dá i dokázat, že bohatým lidem častěji než ostatním přestává čas od času na určitou dobu fungovat pud sebezáchovy a pokud se tak stane zrovna ve chvíli, která rozhoduje o dalším bytí a nebytí zbohatlíkově, může tentýž naprosto klidně až spokojeně a nenápadně přijít i o život.
Stačí si zjistit, kolik zbohatlíků odešlo do věčných lovišť jen díky tomu, že nastoupili do helikoptéry.
Ale řekněte sami – kdybyste najednou jakkoliv pronikavě zbohatli, souhlasili byste s tím, že někam poletíte vrtulníkem? I kdyby to mělo být třeba nad mořem a mohli byste si říkat, že případný střemhlavý pád do vln nebude tak prudký, jako kdybyste spadli na letišti na beton.
Hazardovali byste se svým zdravím, potažmo se svým životem, kdyby vás banda nýmandů z ulice s radostným křikem přemlouvala, abyste třeba skočili z můstku do vody na lyžích nebo se ponořili kilometr pod hladinu oceánu, že je tam sranda? Ať si to dělají sami, ne?
Když ale vidíme, jakých nepředložeností jsou zbohatlíci schopni, jen aby aspoň na chvíli riskovali své životy, musíme si přiznat, že moc peněz je přímo magická. Kdybych takovou moc měl, asi bych už dávno zařídil, aby byl všude na světě mír.
Možná jsem jen příliš ustrašený nebo jsem se zbytečně moc zabýval různými případy lidského neštěstí, ale jsem přesvědčený o tom, že kdybych sám najednou prudce zbohatl, začal bych realizovat plno věcí kolem osobní ochrany.
Možná bych nakonec skončil někde v betonovém bunkru, ven bych se díval skrz půlmetrovou vrstvu pancéřového skla, zaměstnával bych několik ochutnávačů a žil bych v hermeticky uzavřené místnosti, kam by šel vzduch skrz několik filtrů, protože nerad dýchám zplodiny spalování leteckého benzínu a pil bych pouze speciálně upravenou vodu, zbavenou deuteria a tritia. No, dobře, to jsou zase moje osobní fantazie o světě bez nebezpečí. Potom by mi upadl holicí strojek do vany… a já bych si radostně oddechl, ještě jsem si ho nechal předělat na klíček. Důvěřuj, ale prověřuj.
Před pár dny, kdy jsem připravoval tento článek, odehrála se docela zajímavá synchronicita, to jsou takové ty zvláštní náhody, které snadno přehlédnete, ale pokud se zadaří a nepřehlédnete, tak se člověk nestačí divit.
Píšu o miliardářích, kteří jsou v ohrožení života hlavně kvůli tomu, že jsou miliardáři, a během několika dní jsem něco vyřizoval s lidmi, kteří byli narození v roce 1984. A zrovna teď, před chvilkou se mi další takový ozval.
V roce 1984 jsem si užíval poměrně luxusního života v tehdejším Západním Německu a v roce 1984 založil v Barceloně Isak Andik Ermay první obchod značky Mango.
Nyní má firma Mango přes dva a půl tisíce obchodů po celém světě a Isak Andik Ermay se stal jedním z nejbohatších Španělů s působivým jměním čtyři a půl miliardy eur. Vždycky jsem si říkal, pane jo, to by bylo splacených dluhů. Do Manga jsem chodil nakupovat téměř pravidelně v Německu a od bouřlivých devadesátek i v Česku, protože nabízené zboží bylo módní a přitom za přijatelné ceny. A pokud máte po svém boku mladičkou partnerku, která působí jako modelka, čili se i ráda obléká – zákonitě skončíte s obchodním košíkem v náručí a s peněženkou v zubech v Mangu.
A najednou se dočtu, že Andic zemřel v sobotu, den před úplňkem (před nímž jsem již v tisku tak trochu varoval) při procházce se synem a manželkou na stezce, která vede ke slavnému klášteru Montserrat. Podle agentury EFE spadl do propasti z výšky asi sto padesáti metrů (pro srovnání Nuselák má necelých 42 metrů) takže přivolaní záchranáři mu už nemohli pomoci. Andic se dožil 71 let a zrovna, bohužel, ve chvíli, kdy už svou vlastní cestu k penězům nemusel hledat.
