Článek
Magický surrealismus je vlastně nesmysl, protože se používá buď slovní spojení magický realismus nebo pouze surrealismus, přičemž obé se používá jako označení nebo název procesu spojování reality s fantazijními prvky.
Ve skutečnosti to zase není až tak složité, jak se to v různých teoriích tváří. Například, pokud jste malíř, tak stačí když třeba namalujete porcelánový nočník s dlouhýma nohama a s ušima, jak jde s balíkem na poštu – a ejhle, právě jste si vysloužil samolepku s nápisem surrealista. Ani jste k tomu nemusel dlouhá léta studovat psychoanalýzu nebo praktikovat stovky hodinových psychoterapií.
Nakreslíte nebo namalujete takových nesmyslů celou hromadu a když to bude stačit na uspořádání výstavy, jste v tu ránu malíř, surrealista, který má právě výstavu originálních olejů, akvarelů nebo akrylátů, podle toho, jakou technikou zrovna budete tvořit.
Je krajně malá pravděpodobnost, že by vás někde při dodržení tohoto postupu odmítli.
Za zakladatele surrealismu je považován André Breton. Další, kdo se díky surrealismu proslavili, byli Max Ernst, Salvador Dalí a René Magritte.
Já sám jsem surrealismu nebo takto podávanému surrealismu nijak zvlášť neholdoval, spíše jsem jej vnímal podobně jako dnes vnímám internetové stránky, které vám zakryjí to, co právě hledáte a pod nápisem, „na vašem soukromí nám záleží,“ z vás začnou tahat rozumy.
Je přece jasné, že když si budu hrát s kresbičkami nebo s fotkami, mohu cokoliv spojit s čímkoliv a občas to může být docela legrace. Ale ne vždy, když nalepím na obličej místo očí vyceněné zuby to musí být k popukání. Ale je to dobré třeba jako začátek arteterapie nebo jako úvod do světa koláží a fotomontáží.
Již jako dítě jsem se bavil vystřihováním obrázků a fotek, které jsem potom v různé náhodné posloupnosti dával a lepil k sobě a pozoroval, co z toho vyleze.
Často to vypadalo docela zajímavě a když jsem později začal fotografovat, stále mě bavila technika pozitivní fotomontáže a postupem času, jak jsem se neustále v technice koláží a fotomontáží zlepšoval, až přímo zdokonaloval, vyšvihl jsem se do uměleckých výšin, které mi umožňovaly vykonávat práci ilustrátora knížek, novinových a časopiseckých článků a samozřejmě jsem mohl též vykonávat povolání scénáristy, animátora a režiséra animovaných filmů.
Došlo to až tak daleko, že se moje surrealistické fotky a fotomontáže prodávaly v Americe, což se občas používá jako prubířský kámen uměleckého úspěchu.
Dosáhl jsem a jsem tomu rád. Je jasné, že kolegové, umělci a fotografové, většinou členové nějaké významné politické strany, dělali psí kusy, aby se u nás o mých fotkách a filmech nikde nepsalo, čehož samozřejmě, když máte dost dlouhé prsty celkem snadno dosáhnete, ale mně to bylo celkem jedno.
Chtěl jsem se dostat do Ameriky, chtěl jsem se dostat do Hollywoodu a do časopisů na Beverly Hills, povedlo se a už mi to nikde nesebere. Obdiv nepotřebuji, za ten mi teď příplatek na bydlení neodklepnou.
V poslední době, jak jsem sledoval vzrůstající vliv takzvané (musím napsat takzvané, protože nic jiného to není) umělé inteligence na výtvarné umění, tak se vlastně nejedná o nic jiného, než o spojení fotografických „vystřihovánek“ se základní snahou surrealismu - přidat do vzniklého guláše trochu fantazie.
Není to nic nového, ani světoborného a navíc se mohou objevit problémy s cizími autorskými právy. Což zatím ajťáci, spravující AI nezvládli.
Když si začnu dělat svoje vlastní fotky, ocitnu se automaticky v oblasti vlastní originální tvorby. Tedy tváří v tvář tomu, čemu jsem se chtěl pomocí digitální techniky vyhnout.
