Článek
Mezi lidmi panuje oblíbená představa, že každý je osudu svého tvůrce a každý je strůjcem svého štěstí. Mnoho lidí se s vámi bude hádat do krve, aby uhájili svůj názor, že každý si lehne tak, jak si ustele a nepřipustí možnost, že se kdokoliv z nás může, ne vlastní vinou ocitnout v nezáviděníhodné situaci, z níž se bez cizí pomoci nedostane. Pokud má někdo štěstí, je šikovný, protože všichni víme, že štěstí přeje připraveným a pokud má smůlu, tak je hlupák, protože s tím měl počítat. Na stupínku vítězů se ocitají jen ti nejlepší a pokud na to někdo nemá, tak udělá nejlépe, když se do žádné soutěže ani hlásit nebude.
V roce 1975 se moje tehdejší žena, vyučená zlatnice dostala na velmi hezké pracovní místo na Pražském kulturním středisku v Obecním domě. Bylo to díky několika docela šťastným náhodám a díky zajímavým konexím, které z toho plynuly a možná i díky tomu, že jsem v té době pracoval jako režisér Krátkého filmu Praha ve Studiu animované tvorby Jiřího Trnky, prostě se to všechno tak nějak sešlo a najednou jsme pracovali mezi známými pražskými umělci, herci a modelkami, pokud nezemřeli, tak mezi námi určitě živoří dodnes.
Ať jste si vzpomněli na jakéhokoliv umělce, zpěváka, herce, muzikanta, malíře, sochaře, dramatika, skladatele, tak patřil mezi naše známé. Samozřejmě musíte vzpomínat na tehdejší herce a herečky, jako na velmi mladé (osmnáctiletá Kořínková, devatenáctiletá Osvaldová, dvacetiletý Kaiser, pětadvacetiletý Lábus, devatenáctiletá Patrasová a k tomu třeba populární Jirka Krampol, všichni jsme byli mladí a krásní, v plné síle.
Samozřejmě, protože jsem pořád tak nějak filosoficky naladěný, jsem si mnohokrát kladl otázku, proč se zrovna tito lidé dostali nahoru, na výsluní slávy, co udělali ve svém životě tak dobrého nebo šikovného, že jim osud přál a mohli nějakou dobu pobývat na Olympu českých umělců a scénáristů, herců, popřípadě muzikantů a zpěváků, včetně třeba Nováka, Gotta, Schelingera nebo Kryla a pěvců kolem Františka Janečka.
Samozřejmě byli zde i lidé, k nimž byl osud přísnější, diskžokej Michal Špinka, klavírista Jiří Brabec nebo vynikající pianista Vladimír Klusák, na všechny si sáhla předčasná smrt. A pořád jsem přemýšlel proč? Co udělali v životě špatně nebo co mohli udělal jinak?
Na Pražském kulturním středisku tehdy pracoval jeden můj známý, šikovný vzdělaný kluk, který jednou přišel s tím, že mu doktoři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. A že se to nedá léčit a bude to teď pomalu postupovat až do nevyhnutelného konce. Padesát lidí kolem něho to vědělo a nikdo nemohl s ničím pomoct. Pocit beznaděje je hrozný, ale co se dá proti tomu dělat? Nesmíš si to připouštět, musíš pozitivně myslet, to jsou všechno hlouposti.
Nejdříve to bylo znát na chůzi, šel a občas škobrtnul, potom se chůze zhoršovala, na Pražském kulturním středisku se o něm začalo povídat, že chodí do práce opilý, několikrát kvůli tomu musel na pohovor na vedení, tam byli samí mudrci, kteří všemu rozuměli lépe nebo spíše asi déle. Potom už chodil pouze s berlemi, nosil několik měsíců francouzské hole, potom se už potácel i s holemi a pak jednoho dne už prostě nepřišel.
Dodnes nad tím přemýšlím a přemýšlím i nad tím, jak nám říkal, že když začal ztrácet sílu, tak se na něho jeden po druhém všichni vykašlali a už mu nikdo s ničím nepomohl, myslím si, že to není dobře, asi nám v tomto smyslu chybí správná výchova. V kulturní společnosti by se to stát nemělo.
O pomoci, zvláště o sociální pomoci se toho hodně namluví, ale sám na vlastní kůži jsem si mohl užít báječný pocit, jaké to je, když vás odborníci, kteří jsou placení za to, že poskytují profesionální pomoc odmítnou, ať už se tomu říká pomoc ve hmotné nouzi nebo příspěvek na bydlení a nedostanete nic, další prosím. Velmi si přeji, aby si to mohli prožít všichni, kdo pomoc mohli, ale nepomohli. To je možná to, čemu se lidově říká karma. Proto se také k tomuto tématu ještě důkladněji vrátím.
