Článek
Dědictví komunistické justice – Porovnejme si s minulostí výsledky činností justice za první republiky, za vlády komunistů a nyní, kdy vládnou de facto pohrobci komunistů, protože většina těch, co nyní jsou velcí pravičáci, jen převlékli kabát. Počínaje prezidenty, kromě Václava Havla, i když i ten nese vinu na tom, že komunisté nebyli postaveni hned po palácovém převratu (kterému se eufemisticky říká Sametová revoluce), mimo zákon.
V první republice bylo k 1. 1. 1938 celkem 6 168 vězňů a 786 systemizovaných míst dozorců. Kapacita věznic na celém území republiky byla 7 391 vězňů. Z uvedených 6 168 vězňů bylo 22 politických. Klement Gottwald byl například odsouzen v r.1931 na 14 dnů vězení. Které odpykával od 1. 10 do 15. 10. 1931. Za prezidentování téhož Gottwalda bylo komunistickou třídní justicí, kromě stovek popravených politických vězňů, v roce 1952 odsouzeno k trestu smrti a popraveno také 11 nejvyšších funkcionářů KSČ. Je třeba konstatovat, že takového výkonu nedosáhly ani všechny kapitalistické státy světa dohromady za mnohem delší období. Po únoru 1948 nastal v číslech a sociálním složení vězněných osob v ČSR čilý pohyb.
V roce 1945 bylo vězněno celkem 16 142 osob, v roce 1946 už 19 210, v roce 1947 19 117 a k 1. 4. 1948 20 867 osob.
Ve vězeňských zařízeních se zvyšoval počet osob ve vazbě i ve výkonu trestu - na konci r. 1973 bylo v českých zemích 26,4 tis. a na Slovensku 11,7 tis. vězňů.
Převedení vězeňství i Sborů nápravné výchovy pod republikové resorty spravedlnosti k přílišnému zlepšení nevedlo. Přes nepochybné počáteční snahy o další zavádění moderních přístupů např. ve výchovné funkci vězeňství, již od počátku sedmdesátých let ruku v ruce s nastupující normalizací dochází v československých věznicích k návratu k osvědčenému duchu let padesátých, kdy vězeňství podléhalo direktivám ÚV KSČ, je charakterizován i opětovným zřízením politickovýchovného aparátu SNV ČSR a také oficiálním obnovením agenturně operativní činnosti v roce 1974 (tzv. odbor ochrany správy SNV a oddělení ochrany útvarů SNV).
„Nejvíce lidí zemřelo v komunistických lágrech v padesátých a v sedmdesátých letech,“ říká historik Tomáš Bursík, který na seznamu pracuje. Je na něm zatím 4495 jmen. Období od sklonku roku 1973 do listopadu 1989 představuje z hlediska vývoje českého vězeňství dosud prakticky nezkoumaný vývojový celek, v němž se jako určitý předěl jeví rozhraní let 1980 - 1981. Pro 70. léta je příznačné přizpůsobování organizační struktury vězeňství potřebám širokého pracovního nasazení vězňů, jejichž počet se v českých zemích pohyboval mezi 26 - 27 tis. a v Československu kolem 38 - 39 tis. osob. Několik set politických vězňů bylo izolováno zejména ve věznicích Litoměřice a Ostrava a v nápravně výchovných ústavech (NVÚ) Mírov, Plzeň a Opava. Počet zařízení v této době mírně kolísal. V českých zemích existovalo 9-11 věznic, v nichž se vykonávala vazba, 23 NVÚ pro výkon trestu odnětí svobody, zčásti s pobočkami, rozdělených do třech nápravně výchovných skupin (NVS) a tři NVÚ pro mladistvé. Podle údajů Charty 77 existovalo v roce 1975 v celém Československu 45 věznic a NVÚ (bez poboček). O postupném zostřování poměrů a politizaci vězeňství svědčí oficiální obnovení agenturně operativní činnosti v roce 1974 v rámci odboru ochrany Správy SNV a v červnu 1978, bezprostředně po zveřejnění dokumentu č. 16 Charty 77 o československém vězeňství, zřízení samostatného oddělení vnitřní ochrany SNV, podléhajícího přímo náčelníkovi SNV. Ve stejném roce došlo k omezení výzkumných aktivit VÚP a koncem roku 1980 k jeho likvidaci. Počátek 80. let byl ve znamení odstraňování posledních pozůstatků liberalizace českého vězeňství ze 60. let a pokusu o nastolení byrokratického přístupu v duchu neostalinismu. Z tohoto pohledu se jako určitý předěl jeví rok 1983, kdy byl jmenován novým náčelníkem správy SNV Jaroslav Konečný a krátce nato oddělení vnitřní ochrany povýšeno na samostatný odbor. Vězňové komunistického režimu umírali stářím, fyzickým vyčerpáním, mnohé zabilo násilí dozorců a spoluvězňů, pracovní úrazy nebo nemoci vyvolané tvrdými podmínkami a nedostatečnou stravou. Několik set vězňů spáchalo sebevraždu, zejména v podzimním čase či kolem Vánoc. V mnoha případech však příčinu úmrtí nelze určit. Během vlády komunistického režimu na cele běžně přebývalo více než dvacet vězňů. Katastrofálně nedostatečná byla výživa. Na Mírově byly tzv. ložnice po třiceti vězních. Přitom před druhou světovou válkou byla úroveň československého vězeňství nesrovnatelně lepší. Tehdejší političtí vězni, většinou komunisti, mohli vyznávat své náboženství, cvičit, číst knihy. Po válce se situace radikálně změnila. Přistižený vězeň při cvičení byl trestán pro přípravu k útěku. Počet vězňů se přitom od roku 1982 do počátku roku 1988 udržoval v českých zemích mezi 28 - 29 tis. a v Československu těsně pod hranicí 43 tis. osob; teprve pak klesl zhruba o 4 tisíce. Snížil se i celkový počet politických vězňů, který podle oficiálních údajů z počátku roku 1989 činil 246 osob.
Amnestie byla jedním z prvních Havlových kroků ve funkci prezidenta a týkala se zhruba třiadvaceti tisíc lidí, z toho patnáct tisíc na českém území. Celkem bylo v době amnestie v zařízeních 31 tisíc vězňů. Dle oficiálních údajů bylo v roce 1989 v ČSSR 246 politických vězňů. Relativně nízký počet politických vězňů ovlivnila změna praxe vyšetřovatelů SNB a komunistické justice po roce 1977. Namísto trestných činů proti republice, odsuzovali odpůrce režimu za běžné kriminální činy, namísto pobuřování soudili pro výtržnictví, urážku nebo dokonce útoku na veřejného činitele apod. Po změně režimu, pak tito odsouzení měli problém s následnou rehabilitaci, kterou prováděli stejní soudci, kteří soudili i za komunistického režimu a ti poukazovali na to, že byli odsouzení za kriminální činnost a nikoli za politickou.
Od začátku roku 2023 vzrostl počet vězňů o 501 lidí, aktuálně jich je za mřížemi 19 553. (V první republice bylo k 1. 1. 1938 celkem 6 168 vězňů). Zároveň se řeší nedostatek příslušníků a rostoucí agresivita odsouzených, a to jak vůči spoluvězňům, tak i vůči dozorcům. Důvodem je přeplněnost věznic. Za mřížemi je nyní 17 666 odsouzených, 1548 vazebně stíhaných a 114 chovanců detenčních ústavů. Počet vězňů je na vzestupu od roku 2021.
Od 1. ledna 2024 měly původně platit nové normy, podle nichž měl mít každý vězeň k dispozici více ubytovacího prostoru. Bylo 4 m2 na vězně, nyní je to 6 m2 na prvního a 4 m2 na každého dalšího na cele.
„Tato změna by v současné době znamenala snížení normované ubytovací kapacity o zhruba 2800 míst,“ podotkl šéf sboru. Ministerstvo se úpravu rozhodlo o tři roky odložit s tím, že ji nedokáže zajistit. Právě kolektivní ubytování vězňů je přitom podle Českého helsinského výboru největším problémem vězeňství, vytváří mimořádně rizikové prostředí a výrazně snižuje možnosti výchovného působení na vězně…
1. 1. 2024 počet vězňů 19 700, jak je možné, že za první republiky bylo v celé, Československu 6 168 vězňů a nyní jen v samostatné České republice 19 700 vězňů. Z pravidelné zprávy Rady Evropy. Česká republika dál patří mezi země s nejvyšším počtem vězňů v přepočtu na obyvatele, více trestanců mají jen Turecko, Rusko, Gruzie, Litva a Ázerbájdžán. -Trestní řád jako takový je stejný, jako 141/1961 Sb. Trestní řád, který vydali komunisté v roce 1961 i přes nějaké novelizace.
Trestní zákoník 40/2009 Sb. se vydává jako zcela nový, ale je to jen úprava zákona č. 140/1961 Sb. Některá znění jsou vypuštěna, některá přidána, ale většina jen přečíslována. Soudy již nesoudí na základě svého socialistického přesvědčení, ale nahradil to výraz na základě svého vnitřního přesvědčení. Výsledek je stejný. Soud, který nesoudí na základě důkazů, ale svého přesvědčení, je inkvizice. K českým soudům se dosud nechodí pro spravedlnost, ale jen pro rozsudek. Proto jsou přeplněné věznice. To je dědictví komunistické justice, které stále přetrvává.
