Článek
Čím to je? Nevážíme si už tolik našeho života? Lpíme na něm pouze ve spojení s nějakým majetkem? Majetnictví? Představa, že přijdeme o dům, o jeho vybavení je horší než představa, že sami zemřeme? Jsme prostě připraveni do posledního dechu bránit to své?
Nebo je v tom něco jiného? Pohodlnost. Chci být doma. Chci spát ve své posteli, nechci se válet někde na lehátku v tělocvičně. Mám dost jídla a pití, vydržím v patře domu dlouho.
Nebo snad neohroženost? Nějaké povodně? To mě moc nezajímá. Covid mě nedostal, ani povodně mě nedostanou. Barák jsem poctivě udělal, věřím mu. Není třeba nikam odcházet. A když spadne, postavím jiný. Mne nic nerozhází.
Nebo snad nevěřícnost. Ono je těch výstrah už moc. Jedna střídá druhou. Meteorologové varují před silným větrem, před deštěm, předpovídají kroupy jako slepičí vejce, extrémní teploty, extrémní mrazy, abnormální sucha. Padají nejrůznější meteorologické rekordy a každý si už navykl na nějaké ty extrémy až tak, že když se na něho řítí opravdivá přírodní katastrofa, ztratil zcela obezřetnost. Takže část lidí už ta varování vypustila, ničemu až tak nevěří, velká sucha, obří kroupy, tropická vedra nebo snad záplavy? Každý den výstrahy. A tak si řeknou. No jo, nějak bylo, nějak bude, kdo to má všechno sledovat a řídit se podle toho. A jedou si podle svého, protože nějaký internet nebo snad televizní zpravodajství není jejich pánem.
A vojáci se ve vrtulníku nad rozvodněnou Bělou na Jesenicku snažili zachránit lidem holé životy z běsnícího toku, kde část domů byla už v troskách, ale i tak je prakticky polovina odmítla. Velikou práci jim třeba dalo zpracovat rodinu s dětmi, aby se zachránit nechali. Přemlouvání trvalo snad čtvrt hodiny. Tak moc by chtěli pomoci, ale přes odpor zachraňovat prostě nelze.
Přeju všem záchranářům hodně sil, jejich boj je opravdu těžký a ti, kteří by si měli jejich práce vážit nejvíce, se chovají více než podivně.
Zdroj:
