Hlavní obsah

Jsem marná. Boj s větrnými mlýny vyhrát nelze, přesto se nevzdávám

Foto: Sirael / Chatgpt.com

Ilustrační foto.

Jsem jako Don Quijote de la Mancha z románu Miguela Cervantese. Stále bojuji, stále věřím a doufám ve svůj úspěch a stále prohrávám. Mí nepřátelé se mění, ale jedno mají společné. Vždy zvítězí. Přesto se nenechávám odradit.

Článek

Psal se rok 2008 a v touze po troše té přírody, kterou bychom si mohli užít o víkendu, kdy vypadneme z města, jsme koupili chatu. I s pozemkem, ale lesním a naprosto zpustlým. V mých očích přitom už byly záhonky s květinami, zelená loučka s posezením u ohniště, bylinky, krmítko pro ptáky….

První rok jsme bojovali se vzrostlými nálety, nejhorší bylo vykopat pařezy. Vznikla mýtina, oseli jsme ji travou. Krásný palouk se ovšem líbil také krtkům, kteří se k nám sestěhovali z celého okolí. Kromě likvidace krtin jsme stavěli i ohniště, lavičky u něj a velký stůl s lavicemi. Náš pozemek lemovaly čerstvě vysazené cypřiše. Vznikly první záhony a další rok jsem se už mohla těšit na jaře ze svých vlastních tulipánů. Jenže ouha, pozemek to byl lesní a zvěři volně přístupný. Jen co nakvetly mé cibulnaté květiny, naběhly srny a ožraly všechna poupata. Ani cypřišům se moc nedařilo, některé byly žluté. Co se stalo? Aha, to byli srnečci. Otírali si své svědivé parůžky o kmínky, až sedřeli veškerou kůru a mladý keř zhynul. A že nebyl jeden. Cypřiše byly nahrazeny a do záhonu zjara vsazeny hlízy jiřin. To jaro bylo pěkně vlahé a dařilo se slimákům. Mým jiřinám nikoliv. Byly ohlodány ihned při svém pučení. Dokoupila jsem na podzim nové hlízy a těšila se na jaro. Krtci se už vzdali, jen srnčí stále bojovala. Jiřiny dávno zasazeny, ale stále nepučí. Co se zase děje? Pěkně pučela kanadská borůvka, až do doby, kdy přiběhla nějaká srnečka a celou ji okousala. Udělali jsme kryt z pletiva. Do dalších let bude dobrý. Zahrabala jsem v zemině, abych zjistila, proč mi stále neraší ty jiřiny. Och, mravenci. Zcela vyžrali hlízy. Ne, boj jsem nevzdala, jiřiny chci. Opět kupuji nové hlízy. Také pivoňku. Už zjara dalšího roku měla poupě, jak jsem se těšila, ale co to, poupě nějak zaschlo. Opět mravenci.

Spíž plní přípravky na boj s mravenci, bojujeme taktéž proti slimákům a instalujeme odpuzovače zvěře ve formě zapáchající pěny. Už víme, co srnčímu chutná a co ne, co nechají na pokoji. Třeba taková kanna ve velikém květníku zůstala nedotčená a také kapraď je vůbec nezajímá. Jdu a v přilehlém lese získám sazenice, ano, máme lesní pozemek, trs kapradin ho dokáže ozvláštnit. Jenže ten rok přišly nečekaně mrazíky ještě v květnu a zmrzlo kromě krásné kanny i to kapradí. Smůla.

Další rok jedeme chatu s pozemkem zkontrolovat během vánočních svátků. Obešla nás hrůza a zmar. Že jsme tam jeli. Celý pozemek včetně všech záhonů zryla divoká prasata. Nebylo možné ani projít, vše se změnilo v jedno souvislé oraniště. Cibule i lízy rostlin se válí všude, jsou vyryté i vzrostlejší cypřiše.

Chce se mi plakat.

Celé hodiny se snažím zmrzlými prsty zachránit cibulky narcisků, modřenců nebo tulipánů, stejně tak jako hlízy kosatců. Zjara už nekupujeme další cypřiše, je to marné. Zasadíme místo nich smrčky.

Chtěla jsem do přírody, mám ji tu. Mám ji tady v takové míře, až mi to není příjemné a jsem proti ní bezmocná. Náš pozemek je lesního charakteru a oplotit se nedá. Našimi pány jsou lesní zvířata. Prasata nám zrývají pozemek každoročně, už jsme si zvykli, přesto moje touha po budování zahrady nevyprchala.

Vloni jsem se dočkala díky manželovi jezírka. Malé, ale krásné jezírko. S láskou jsem ho osázela a žáby si toho vážily. Jednoho dne ovšem zmizely. U jezírka se zabydlela užovka. Sežrala mi všechny mé žabičkyL.

A letošní rok?

Prasata si opět zaúřadovala, a to navzdory elektronickým plašičům, které mám rozmístěné na celé zahradě. Jen co jsme vše vrátili do původní podoby, těšila jsem se z květů cibulovin, následně kosatců, nyní kvetou denivky a na květ nabírají i jiřiny. Odpustila jsem mátě, že ve své dominanci zahubila vysetou petržel, těšila se na rašící kopretiny, až vykvetou, osela nové truhlíky semínky letniček a čekala, až vzejdou, ale rašící letničky opět sežrala srna, srnec mi zdevastoval keř, který jediný zůstal neoplocený, a kopretiny seschly před rozkvětem. Stejně tak, jako seschla tráva. Všechno je vyprahlé a žluté. Uschla i vrbička u jezírka, uschnul barvínek, Uschnula i ta máta, která zahubila petržel.

Myslíte si, že děláme chyby, že nezaléváme? Ale zaléváme, pochopitelně. Jenže jde o chatu, přijíždíme na ni jen o víkendech a tento víkend jsme tak zalévali, abychom probrali zbytky rostlinstva ke svému životu, až jsme spálili čerpadlo. Spínač hladiny stávkoval, čerpadlo jelo naprázdno…a je konec.

Ne, já se nikdy nevzdám, konec neberu, jedeme dál. Příští rok už nebudou ani mravenci, slimáci, krtci, srnky a srnci nebo prasata. Nebude ani užovka, tu mám v plánu chytit a odstěhovat. Dokonce bude ideální počasí. Žádné velké mokro ani velké sucho. Letos to opět nevyšlo, ale na příští rok mám opět už své velké plány.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz