Článek
Vánoce se plížily nenápadně.
Kdysi, za mého dětství,se Vánoce blížily celkem nenápadně. Nikde žádné reklamy, žádná výzdoba, žádná slavnostní zahájení adventu, nic. Z kuchyně se občas linula vůně pečeného cukroví a jako dítě si vůbec nevybavuji, že by probíhalo nějaké velké předvánoční šůrování. Na druhou stranu se přiznám, že všechno to mytí oken, praní záclon, klepání koberců a další aktivity jsem jako dítě nevnímala a šly prostě nějak mimo mne, rozhodně po mně nikdo nechtěl, abych se něčeho účastnila. Byty se také nijak nezdobily, nevím jak jinde, ale u nás rozhodně ne, to bych si pamatovala. Žádné adventní věnce, vánoční ubrusy, svícny, betlémy, nic. Jen andělské zvonění se ozvalo o Štědrém dnu. Takový ten stromeček se svíčkami, kde se vlivem tepla vrchní část otáčí a zvoní.
Ježíšek a dárečky.
Jako malá jsem pochopitelně věřila na Ježíška a nějaký zlom procitnutí si vůbec neuvědomuju. Prostě jsem to nijak neřešila. Dokonce jsem ani na rozdíl od jiných dětí nešounila po skříních a nehledala ukryté dárky v době, kdy už jsem věděla, jak to s tím Ježíškem je ve skutečnosti. Jednou jsem čistě náhodou ale narazila na ukryté lyže a strašně mě to mrzelo, že už to překvapení nebude opravdivé, že bude hrané. To jsem ale byla už v sedmičce a měli jsme jet na lyžák se školou. Na stejných lyžích jsem stála ještě jednou a to na lyžáku na gymplu a od té doby lyže stojí ve sklepě. Už je z nich historický kousek.
Ježíšek a stromeček.
Jako malá jsem bydlela s maminkou v domácnosti babičky a dědečka a velitelem Vánoc byl dědeček. Tehdy se běžně chodilo ještě do práce na Štědrý den, ačkoliv dědeček už do práce nechodil, tak stejně nechával vše na poslední chvíli. V naší rodině to měl Ježíšek ještě složitější, než kde jinde. On totiž nenosil jen dárečky, ale i ozdobený stromeček. Což pochopitelně pro dědu znamenalo koupit ten strom na poslední chvíli a nějak ho pronést nenápadně bytem a zamaskovat na balkóně.
Kapřík.
Na Štědrý den tedy vyrážel dědeček do ulic po ránu a vracel se s kaprem, kterého se jal kuchat a porcovat v kuchyni, když babička vařila postní zelnici. Silně u toho nadával, babička se potila, měla semknuté rty, ale jen kývala, ale bylo znát, že jí možná raní mrtvice, jak se kapří šupiny lepí na stěny a na lino na zemi a krev teče po lince. Když byla akce ukončena, babička setřela pot z čela a já byla zavolána do kuchyně: „Pojď, Evičko, práskneš si dušičku.“ Já přiběhla celá nadšená, děda už zabalil kaprův plovací měchýř do novin a já na něj mohla skočit. Hupsla jsem na něj jednou s takovou razancí, až rybí tuk vystřelil z novin a zasáhl nejen dědečka, ale také zeď za ním.
Postní zelnice.
Po postní smetanové zelnici se začala vařit rybí polévka. Dědeček, umytý od kapří mastnoty, odpočíval a nabíral sil na další úkony. Čas letěl. Místo u plotny převzala mamka, babička se oblékla a šly jsme vyhlížet Ježíška.
Vyhlížíme Ježíška.
Pěkně procházkou do kopce k vyhlášenému poutnímu místu. Někdy mrzlo, až praštělo a mě byla strašná zima. Ale bylo třeba pořádně vyhlížet a dívat se. Koukala jsem, jak jsem mohla, ale byla jsem už promrzlá na kost. Prostě nikde nic, asi mlha, po Ježíškovi ani stopy a to jsem ho chtěla tak moc vidět. Už byla tma a začali jsme se konečně vracet. Zmrzlá musela být i babička, ale nedala nic znát. Doma u dveří zvonila, nikdo nepřicházel, až se konečně otevřely dveře, že se vše pro Ježíška chystá, pokoj je uzamčen. Zbyla kuchyň. Z obýváku se ozývalo nekonečné hudrování dědečka. Pila jsem čaj a už jsem chtěla dárečky. Čekání bylo nekonečné. Dědečkovi asi nejde otevřít okno, myslela jsem si. Půjdu mu pomoct. „Nene, to nesmíš, vyplašila bys Ježíška!“ Zděsila se babička. Už jsem byla dost vzteklá. Přece jen ta polévka, kterou jsem jako dítě ráda vůbec neměla, mě nezasytila, chtěla jsem se najíst a jít do pokoje. Popravdě ať přemýšlím, jak přemýšlím, vůbec si nepamatuju, jestli jsem jako malá jedla kapra se salátem. Ale asi ano, u nás v rodině se žádné jiné alternativy nepřipravovaly. Konečně se zjevil děda s mámou. Všichni jsme zasedli k večeři.
Jak z koštěte udělat vánoční stromek.
Po letech jsem přišla na kloub tomu hroznému problému s tajným zdobením stromečku, který znamenal to strašné zpoždění, které se konalo téměř každý rok. Jak dědeček chodil kupovat strom až na poslední chvíli, zbyly na něj už nějaké strašné poslední kusy a on jinak nedal, než že musí ten stromek poupravit. Snažil se všemožně převrtat různě větvičky smrčku, aby byl alespoň trochu souměrný a nevypadal jako koště.
Až se ozve zvoneček uzřím stromeček!
Po večeři už zbývalo jen konečné napětí. Poslouchat, až se ozve jasně pronikavý zvuk kovového zvonku. Stačilo rozrazit dveře, vlítnout do potemnělého pokoje, kde v rohu stál smrček svítící už tehdy elektrickými barevnými koulemi ze stříbrných řetězů a vyzdobený pár prskavkami.
Kouzlo Vánoc.
Ta krásná vůně, ten opojný první dojem z Vánoc. Stála jsem jako uhranutá, zírala na ten krásný svítící smrček a čuchala vůni jehličí, prskavek a vánočního cukroví v míse na stole. Pod stromečkem bylo z mého dětského pohledu strašně moc dárků, já pokaždé věnovala první pohled dárku nezabalenému, který seděl nahoře, nebo stál vedle. Jednou to byla krásná panenka mrkačka, jednou kouzelný plyšový opičák, nebo sáňky.
Tak skromné a tak krásné.
Z dnešního pohledu by byly ty Vánoce nuzné. Strašně nuzné. Ale já byla tak šťastná. Vybalovali jsme si dárečky. Nová spodní košilka a pletené kamaše s copem po straně, babičce zástěra a pánvička, mamince taška a silonky, dědečkovi sada kapesníků a košile.
Rodinná pohoda u kafíčka a cukroví. Byly to krásné Vánoce.
