Z aktivního seniora během chvíle ležák. Kde se stala chyba?

Pan Karel oslavil osmdesátku. Byl to ovšem aktivní senior, chodil na procházky, na bruslení pro seniory, byl štíhlý a jedl zdravě. Onemocněl totiž cukrovkou a velice dbal na správnou životosprávu. Miloval život, svoji rodinu, těšil se z vnoučat, aktivně sledoval politickou scénu. Byl plný elánu, síly a odhodlání. Na jaře absolvoval drobný urologický zákrok, stejný jako před dvěma a čtyřmi lety. Šlo o jakousi prevenci, kdy odebraný vzorek byl podroben histologickému vyšetření a vždy s negativním výsledkem.

Z posledního zákroku se ovšem Karel vrátil domů oslabený. Polehával, stále mu nebylo dobře. Propouštěcí zpráva o žádných komplikacích nevypovídala, přesto se stav nelepšil. Slabost, únava. Přišly horečky, nechutenství, malátnost, zastřená paměť. Pozitivní test na Covid. Dostal antivirotika, ale po dobrání se žádné zlepšení nekonalo. Vše při starém a naopak zhoršení. Cestou na toaletu začal Karel padat. Neměl sílu se zvednout, neměl chuť k jídlu, hubl.

Stále spal, občas přicházely nějaké halucinace a mluvil z cesty. U postele měl už kyblík, aby nemusel jít na záchod, přesto veden nějakým bludem často vstal, snažil se kamsi jít, ani on sám pořádně nevěděl, kam vlastně musí jít. Po pár krocích se většinou zřítil bezvládně k zemi. Zvednout se nedokázal, neměl na to sílu a pomoc manželky odmítal. Ležel tak na zemi desítky minut, než nabral sil.

K praktikovi dojít nedokázal, situaci řešila dcera. Praktický lékař krčil rameny, prý ležet, může to trvat delší dobu, je přece po covidu. Jenže stav se stále zhoršoval a rodina odvezla Krla do nemocnice. Ano, je tam silný zánět v krvi, je v opravdu špatném stavu. Bylo řečeno jeho ženě a dětem. Jak si laik vysvětlí zánět v krvi? Zánět musí mít nějaké ložisko, ze kterého se do krve rozšíří. O ložisku ani zmínka. Týdenní pobyt na interně s antibiotiky a šup s Karlem domů. Jenže stav se nelepšil.

Od Karla se už jeho žena ani nehnula. Každý den docházely děti. Všichni pečovali. Karel, nedávno plný života ležel vyzáblý v posteli. Nejedl. Padal, hubl, byl apatický, měl horečky, zimnice. Nová hospitalizace. Tentokrát na urologii. Zde padlo slovo o tom, že zánět se nachází někde v operované oblasti. Co se přihodilo během operace, proč se ložisko zanítilo? Po týdnu propuštění. Dotaz manželky: „Prosím Vás, pane doktore, je jisté, že ten zánět už v těle není?“ Vcelku normální otázka a na kterou lékař odvětil, že se při propouštění žádné testy už nedělají. Je to opravdu normální a běžné? Pacient se nezlepší po indikované léčbě, testy se nedělají a je propuštěn.

Jenže Karel byl stále velice špatný. Pohublý, jen ležel, spal, občas měl záchvaty zimnice, padal z postele, nedokázal se ani posadit, jídlo odmítal. Přicházely horečky, často neměl ani pojem kde se nachází, byl dezorientovaný. Nebylo možné, aby dál byl doma, péče o něj v domácích podmínkách možná nebyla. Jenže v nemocnici ho už nechtěli. Prostě ho propustili. Po týdnu se stav nelepšil Karel hubl, prakticky nevnímal a nebyl schopný se ani postavit na nohy, natož nastoupit do auta, aby ho rodina dovezla do nemocnice. Zavolali záchranku. Je ve strašném stavu. Zněl verdikt akutního přijmu.

Rozhovor s lékařem? Rodina chodila denně. Pokaždé se snažili mluvit s doktorem, který by jim dal odpovědi na jejich dotazy. Dopoledne, odpoledne, ráno, večer, nemožné. Odpovědi sester byly téměř vždy stejné: „Doktor operuje.“ „Ošetřující doktorka nemá službu.“ „Doktor tu není.“ Ke konci hospitalizace se přece jen lékaře dočkali. Jenže sdělil, že on neví, že není ošetřující lékař, ale že se koukne. Stará paní i padesátileté „děti“ stály ve dveřích, mladičký lékař je do místnosti nepozval a židli nenabídl. Koukl do počítače a přečetl jakousi pasáž psanou lékařskou terminologií, ze které se rodina laiků dozvěděla hodnoty krevního obrazu a zda byl včera pacient na stolici, měl horečku, komunikoval a odmítl rehabilitaci, ale objektivní lékařské zhodnocení celkového zdravotního stavu nikoliv.

Karel stále ležící, neschopný vstát, občas silné záchvaty třesu, zimnice, horečky. Apatie, zmatenost, zastřená mysl, někdy halucinace. Domů? Vždyť je na infuzích, užívá antibiotika nitrožilně, odmítá jídlo i pití. Ale je propuštěn. Kam?

Rodina zařídila převoz na nejlepší možné rehabilitační zařízení. To ještě vůbec netušila, že léčba antibiotiky nebyla ukončena. Byli přesvědčeni, že dělají pro Karla to nejlepší. Začne rehabilitovat a postupně se vrátí ke svému bývalému způsobu života. Požadovali jednolůžkový pokoj, ale nebyl k dispozici. Karla přijali, nad jeho zbídačeným stavem se nikdo ani nepozastavil. Od druhého dne byl zařazen do běžného rehabilitačního programu. Rehabilitační sestra spustila zostra. Budeme chodit, vstávejte, musíte. Jasné a stručné pokyny, je třeba s pacienty asi mluvit zostra. Jenže Karel tak moc chtěl, zrovna ani nebyl napojený na infúze, ale jakmile vstal, přišla slabost a padl do postele. Druhý den stejné povely, pokyny. Sedněte si, vstaňte, budeme chodit. Tak by chtěl, ale prostě to nešlo.

Jde přitom o soukromé sanatorium, draze placené. Karel byl vždy hrdý mužský a pokyny od rehabilitační sestry se mu protivily. On by rád předvedl, v jaké je kondici, ale on opravdu nemohl a ona neměla pochopení. Odmítl se snažit a už za ním ani tato sestra nešla. Byla odvolána lékařem. Zánět není doléčen, pacient rehabilitovat nesmí. Rodina měla starost, využila přítomnosti lékaře během jedné z každodenních návštěv. A doktor spustil hned na chodbě přímo v otevřených dveřích do pacientova pokoje: “ No to víte, je to onkologický pacient…“ Karlově ženě, Heleně, se zatmělo před očima. Doktor nad jejím mužem udělal křížek, prý protože má rakovinu. Karel musel všechno slyšet a přitom to není ani pravda. Ohradila se, že žádné zhoubné bujení nebylo histologicky prokázané. Doktor teprve potom otevřel papíry, které třímal v ruce a bez omluvy jen prohodil: “ Jo, to máte teda pravdu. Rakovinu teda nemá."

Co si o tom asi musí myslet Karel? Umírá, má rakovinu, nebo má ještě naději? Tak moc by chtěl žít, ale….

Opět zpátky v okresní nemocnici. Už v pondělí volaly sestry Heleně. „S vaším mužem jsou problémy!“ Heleně by se krve nedořezal. Myslela, že se zdravotní stav jejího Karla prudce zhoršil, ale dověděla se, že nepodepsal nějaký papír se souhlasem k opětovnému přeložení do rehabilitačního ústavu. Ihned spěchala do nemocnice. Karek byl přesvědčený, že vše podepsal. Byl zmatený, tak jako jindy. Jenže jak mohou v pondělí vědět, že bude pacient v pátek vyléčený ze silného zánětu a bude propuštěný?„Chtěli bychom mluvit s lékařem.“ Otrávené sestry jen zavrtěly hlavami. Není tady. „Kde bychom ho našly?“ Krčení rameny. „Sedněte si na pokoj a čekejte, až doktor dorazí, tak vám ho tam pošlu. Žena i syn čekali tři hodiny. Mezitím dorazila i starší dcera. Po nekonečné době se objevil mladičký doktor. Suverénní. „Chtěli jste se mnou mluvit.“ „Pane doktore, mohli bychom se posadit tady u stolku?“ Naznačila Helena. Chtěla vše probrat diskrétně a v pohodlí posezení u stolečku ve společné pacientské jídelně. Přece jen je to už starší dáma, je jí osmdesát let. O tom, že by je ten mladičký doktor snad pozval někam na lékařský pokoj, kde by jim situaci, nastavení léčby, prognózy a vůbec stav jejich milovaného Karla vysvětlil, nebylo ani zdání. Ne, ten lékař povytáhl bradu, zatřepal papíry a začal uspěchaný hovor hned za dveřmi pacientského pokoje, na chodbě plné sanitárek, sester, pacientů a návštěv. Občas zvyšoval hlas, aby ho vůbec rodina slyšela, to když blízko křičely děti, které přišly na návštěvu nebo personál. Rychlé informace ve stylu, no to víte, asi má leukémii, zvýšené leukocyty a vůbec dělá problémy, nepodepsal převoz do rehabilitačního ústavu. Povezeme ho tam v pátek.

Rodina odešla jako zpráskaný pes. Tak Karel má asi leukémii? A co vlastně ten zánět v krvi, bude už vyléčený?. Poprvé jim řekli, že rozbor krve, který by měl potvrdit vyléčení od zánětu, se při propuštění nikdy nedělá. Nyní se doktor naježil a důrazně opakoval, že se dělá vždycky. Jak je tedy možné, že poprvé z tohoto oddělení Karla propustili nevyléčeného? A jaké jsou vlastně jeho hodnoty leukocytů? A jaké jsou hraniční hodnoty pro podezření z leukémie? Není zvýšení leukocytů jen nežádoucím účinkem léčby? Jak se mají lidé ptát? Ničemu nerozumí, jsou vystrašení. A lékaři po třech hodinách čekání ani neprojeví ochotu se s rodinou posadit a v klidu vše vysvětlit. Hází dohady a hrůzostrašné diagnózy od boku. Spěchají. Nemají čas se věnovat ani rodině, ale ani pacientům. Asi má leukémii, dnes je úterý, v pátek ho propustíme, ale dělá problémy. Nepodepsal papíry. Karel byl přesvědčený, že je vše v pořádku, že podepsal co měl, byl prostě mimo, tak jako ostatní dny. To nikdo neřešil.

Karel leží, je na plenách, má mixovanou stravu, prakticky nejí. Z chlapa plného života, který ještě v lednu bruslil, v květnu chodil na procházky, řídil auto, vozil rodinu na výlety a veselil se ve společnosti domácích návštěv, je troska. Má halucinace, často ani neví kde je a tvrdí, že je zrovna na ubytovně. Když už, na pokyn vstane, vše se s ním točí, padá, nedokáže se udržet na nohách.

A rodina? Když je už možné setkání s lékařem, tak jen neuctivý a rychlý hovor mezi dveřmi na chodbě, plný odhadů, dohadů a mylných informací. Mohla by být léčba na nějaké pražské klinice úspěšnější? Ale jak se do Prahy dostat? Jak? Zdrcená rodina neví, co může dělat. Co může podniknout? Brání se myšlenkám, že tímto způsobem Karel nedožije letošních Vánoc. Karlovi je přes osmdesát let. Je to důvod, proč ho lékaři odepsali a zlomili nad ním hůl? Je to vůbec možné? Před půl rokem chlap plný života dnes umírá. Proč? Než podstoupil banální urologický zákrok, byl jura. Tak jak je to možné a kde se stala chyba?

Tento příběh je reálný, jména jsou smyšlená. Je to současný příběh jednoho z mých nejbližších příbuzných, kterému bych moc ráda pomohla, bohužel nevím jak. Cítím pocit zmaru, opovržení a neskutečné arogance personálu této okresní nemocnice. Jméno nemocnice neuvádím a ačkoliv nejsou všechna oddělení stejná, já prostě nemám možnost jít se léčit jinam a nikdo z nás neví, co ho v životě potká. Ještě podotknu, že i já osobně jsem se setkala s podobným přístupem, když se zde léčila moje maminka. Zemřela. Ale to je už jiný příběh.