Článek
Vy jste jedli tu šunku? Nemůžu ji najít. Není tady. Asi jí už někdo sněd. Naštvaně bouchne dvířky od lednice. Jenže šunka tam je, jen ji nevidí. Musím vyskočit a podat mu ji, aby viděl, že jsme ji skutečně nesnědli. Sakra, tady je louže, kdo tu co vylil? Co jste dělali, že je to tak politý? Vztekle si sundává ponožku. Pátrám po louži v předsíni, nic nevidím. Proboha, kdo by tam co vylil. Manžel chce vysvětlení. Jo, možná jsem to byla já, šla jsem s konvičkou. Asi mi ukápla voda. Přiznávám se.
Cos provedla s tou televizí, že nejde? Nic. Prosím tě, to by šla. Koukej to opravit. Pojedl večeři a chce sledovat svůj pořad. Mačká nervózně ovladač a televize nic. Musím přiskočit, jsem pod palbou otázek. Neudělala jsem nic, ale snažím se o opravu. Vytahuji kabely a zastrkuji, přepínám, uf…konečně to naběhlo. Vidíš, že jsi to nějak vypnula. Jsem viník. Je mi to jedno.
Už třetí den mi neodtéká džez, zvon nemůžu najít, je to peklo. Kdo jste s tím co dělal? Kdo to ucpal? Manžel i syn mají dřez tak akorát k odložení talíře, takže je jasné, že jsem dřez ucpala já. Nevím sice jak, ale bude to tak. Přiznávám se, jsem jediná, kdo dřez aktivně používá. Sifon je vyčištěn, já poučena. Kývám.
Můj muž má potřebu najít viníka. Za všechno je někdo zodpovědný.
Nyní se řeší chata. Na víkend jí obývali mladí a ejhle, povolený filtr u přívodu vody, uschlé kytky, prasklá hadice a jako bonbonek je ukradené kolečko z prkénka na záchodové míse.
Od pátku mi to valí do hlavy. Nezalévali, koukej, jak to uschlo. Je horko, tak to týden po jejich odjezdu prostě nevydrželo. Nemohli zalévat, hadice teče. Ale zalévali. Proč zalévali, když viděli, že teče hadice? Řekl jsi, ať zalévají. Pořád dokola. Tady teče voda z filtru. Proč montovali ten filtr? Volám dceři, filtr pochopitelně nemontovali, proč by to dělali. Ne manžel ví, že se do toho šťourali, jinak by to neteklo.
Půl roku nám na záchodě jezdí prkýnko po míse. Asi tak, jako kdybyste nasedli na sáňky a jeli. Než dosednete, je tedy potřeba urovnat prkénko a posadit se pěkně v ose záchodu, nijak sebou nemlít. Po odjezdu mladých manžel zjistil, že v prkénku chybí jakési kolečko, nepostradatelný díl. Možná vás napadne, že jsem na manžela neútočila s opravou mnohem dříve, ale já ho nechávám v klidu. Nechci ho moc obtěžovat, vždyť na tom prkénku také sedává a jednou to začne vadit i jemu, takže potom to opraví sám od sebe. Jenže ouha, chybí kolečko. Marně vzpomínám, jestli jsem kolečko někdy nenašla na zemi a někam ho neuklidila, marně hledám. Ne, takové kolečko jsem fakt vůbec neviděla, nevybavuje se mi. Napadá mne, že prostě prasklo, spadlo do mísy a bylo spláchnuté. Jenže to prý není možné. Je opět nutné najít viníka, nějakého žrouta záchodových koleček. Takže jsou v hledáčku naši mladí. Prkénko klouzalo, rozmontovali ho a sebrali to podložní kolečko, protože kolečko je přece nasazené na závitu a nemohlo nikdy spadnout samo. Manžel musí udělat náhradní ze dřeva. Jenže používá mé nástroje, pilu, brusku, vrták. Pila je k ničemu, vrták skoro nevrtá a akumulační bruska se hned vybila. Jak je to možné? Jsem hnána k zodpovědnosti za svoje nářadí. Já jsem s ním nadmíru spokojená, pro mé drobné ruční práce stačí, ale manžel je rozhořčený. Mám sto chutí poslat ho kamsi i s celým kolečkem, ale mám pevné nervy. Moje vina. Mám špatné nástroje.
Kdo, co a proč? Každá hloupost je někým zaviněna, viníka je třeba odhalit. Je to unavující a hloupé, ale je to tak. Každopádně mohu prohlásit, že můj muž je moje zlatíčko, kde přišel k této deformaci, netuším. Nikdy žádnému viníkovi nezkřivil jediný vlas, ani na něj slovně neútočil. Prostě je dobré přiznat se k tomu, že jsme to utrhli, vyrvali, polili, rozšlápli či nějak jinak zničili a znehodnotili.
Když chceme mít klid, tak je dobré přiznat se i k činům nespáchaným. Asi stylem, ano, podlahu jsme schválně polili, kytky z lenosti nezalily, ucpali jsme odpady, aby neodtékaly, protože jsme tam házeli všechny zbytky z talířů, filtr jsme rozšroubovali jen tak pro zábavu a kolečko z hajzlu se nám tak líbilo, že jsme půl hodiny demontovali prkýnko, abychom si to kolečko odnesli.
