Článek
Děti si u výdejního okénka vyzvednou oběd, který byl několik hodin připravován početně poddimenzovanou skupinou zaměstnanců a zaměstnankyň s poddimenzovanými příjmy, o nichž se dlouho mluví, ale nic se k lepšímu nemění. Odebírající žáci a žákyně se většinou řídí dvěma principy. Prvním je, co se v oblasti přípravy a konzumace stravy naučili doma. Stačí si oblast přiblížit za pomoci následujících otázek. Vaří se vůbec doma? Umí v rodině někdo něco uvařit? Má v ní kdosi kromě schopnosti a také ochotu nějaké jídlo připravit? Pokud se doma strava připravuje, o jakou se jedná? Jsou respektovány zásady zdravého stravování? Nebo se jen něco krájí a maže? Anebo pouze objednává a nechá dovézt? Pamatujme, že je uvařit a „uvařit“. Leckdo by mohl povídat…
Jak vypadá druhá zásada? Zkráceně můžeme napsat - sociální učení, sociální nápodoba. Podstatou je, že dítě se jako strávník chová podle ostatních dětí kolem sebe. Klasickým konkrétním příkladem je dění v MŠ. Děti sedí společně kolem malého stolu. Od paní učitelky nebo od kuchyňské asistentky obdrží talíře s polévkou. Právě mají vzít do ruky lžíci a začít jíst. Jedno z dětí se ozve, že mu polévka nechutná. Téměř okamžitě začnou ostatní pokrm odmítat. Často aniž by byl z jejich strany ochutnán. Poznatky z jídelen ukazují, že si ji bere jen pětina dětí. Patrně se rozšířil názor, že „polévka není in“. Moje - chudá, pracovitá, pravá vesnická - babička před více než půlstoletím tvrdila přesný opak - polévka je grunt a maso je špunt. A předkládala nám je jako husté / opravdu, ne jako dnešní označení pro „zážitek“ /, chutné a výživné. A poctivé! Žádné pytlíky nebylo vidět! Dopředu šlo spatřit jen uválené a usušené nudle! Vlastí zelenina atd.
Vyplatí se v ŠJ vařit méně? Tak zní logický závěr, když víme, že skoro třetina jídla není efektivně využita. Velký nejen finanční problém. Vidím zde i patrné ekologické spojitosti a nešetrný přístup k potravinám a zároveň k lidem, které je vyrábějí, pěstují, ošetřují, sklízejí, skladují, převážejí a připravují z nich jídlo. Přímo bych ho nazval neúctou, bezohledností a ničením. Když přidám aroganci a rozcápanost, jistě se nespletu. Co kdyby se tak někdo choval ke „strávníkům“? Neměli by projevovat vděčnost? Co kdyby aspoň někdy pomysleli na osvědčenou životní moudrost - „pečení holubi sami do úst nelétají“? Rozhodně je o čem přemýšlet. A nejen v hlavách dětí. Hlavní osobní odpovědnost padá opět na rodiče!
Jestliže je relativně vysoký počet neodebraných obědů, o čem daná skutečnost svědčí? Mají rodiče a obecně zákonní zástupci tolik peněz, že jim na pár desetikorunách za oběd nezáleží a nevytrhnou je? Kde mají položenou tzv. rozumnou hranici? Je jistě rozdíl mezi jedním obědem za měsíc a na opačné straně mezi dvěma až třemi za týden. Nebo je můžeme považovat za líné a pohodlné? Anebo pouze občas zapomenou? Jak víme, nikdo z lidí nemá dokonalou paměť.
Měli bychom při celkovém hodnocení a v případě tvorby komentářů myslet na obraz, kdy před ŠJ stojí pra/rodiče, starší sourozenci a možná další osoby, které mají děti z prvního stupně doprovodit domů. Je jasné, že se jim moc čekat nechce. Pochopitelně si krátí čas honičkami, pokřikováním a nejčastěji hraním elektronických her / platí pro děti / a častými a vytrvalými pohledy na displeje a sjížděním sociálních sítí / dospělí /. Jsou-li netrpěliví, často se mladší dočkají jakési kritické slovní sprchy a už je strkají směrem k domovu. Proč by se tu kvůli nim měli zdržovat? Mají ještě hodně práce, totiž věnovat se pestré nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Ven nemusejí. Tam už si „pobyli“, když postávali před budovou ŠJ! Dítě už ví, že nesmí dospělé zdržovat, a proto se příště nají rychleji. Častěji ovšem část porce vrátí. I jemu se hodí být co nejdříve doma a napřít zraky na displej mobilního telefonu. Když bude mít hlad, sáhne po něčem doma, nejčastěji neuvařeném, slaném, sladkém a nezdravém. Kdo by doma vařil? Sociální sítě jsou blíž než potraviny pro zdlouhavou přípravu jídla. A zítra zase směr školní jídelna!
