Článek
„Já na tu Hlubokou s vámi nepojedu, prostě nemohu…,“ říkal mi při natáčení Reportérů ČT před šestnácti lety v únoru 2008 majitel sklárny Rückl v Nižboru na Berounsku Jiří Rückl. „Na Hlubokou často jezdíval před válkou můj strýc diplomat Jan Jiří Rückl, který tehdy přemluvil dědice hlubocko-krumlovské primogenitury Adolfa Schwarzenberga, aby vlastenecká šlechta podpořila prezidentskou volbu Edvarda Beneše v roce 1935. Mise strýce byla úspěšná,“ vzpomínal na svého příbuzného Jiří Rückl.
Masově se zestátňovalo už před komunistickým Únorem
V Reportérech ČT jsem se vícekrát zabýval krádežemi majetku českých vlasteneckých elit ještě před komunistickým převratem. Dovolte mi malý doušek osvěty: V obecném povědomí se zestátňování soukromého majetku před komunistickým Únorem spojuje většinou se „zrádci, kolaboranty, Němci a Maďary“. Málokdy si předúnorové znárodňování z podzimu 1945 propojuje i s likvidací českých podnikatelských elit, mezi něž patřili třeba Rücklovi a hlubocko-krumlovští Schwarzenbergové.
Jiří Rückl si koupil rodinnou sklárnu v Nižboru po revoluci v devadesátých letech nazpět. Jeho rodinu okradl stát v říjnu 1945, kdy stát dekrety prezidenta odcizil tisíc velkých průmyslových podniků (např. Baťa, Škoda, Koh-i-noor, Waldes) a dva tisíce středních rodinných podniků. Patří mezi ně například už zmíněná sklárna Rückl v Nižboru a nebo třeba „Porkertka“ na nezničitelné masomlejnky ve Skuhrově nad Bělou, která patřila strýci skladatele Jiřího Šlitra (celý život všestranný semaforský umělec svůj „velkoburžoazní původ“ tajil). Předúnorová lidová demokracie zlikvidovala a deklasovala české podnikatelské průmyslové a agrární elity, které svou pílí a umem spoluvytvářely moderní český stát.
Poválečnou zestátňovací mánii (sedmdesát procent průmyslu) tehdy podporovaly i všechny tehdejší politické partaje, kdy ale byly zakázány strany konzervativní i liberální. Neexistoval Nejvyšší správní soud a ani soud Ústavní. Na počátku roku 2008 jsem s Jiřím Rücklem, majitelem sklárny, objížděl továrny a velkostatky, které byly v Čechách ukradeny státem „za Beneše“ a nešlo o sudetoněmecký majetek.
Vyprávěl mi na cestách, jak už v šestačtyřicátém vyhnali čeští národní socialisté a sociální demokraté jeho rodiče z vlastní továrny se stoletou tradicí a jak později neměla rodina ani na jídlo a oblečení, protože „vykořisťovatelé“ měli nárok jen na třetinu potravinových a oděvních lístků, na rozdíl od dělnické třídy.
Schwarzenbergové antinacisté
Měli jsme jet na začátku roku 1998 s Jiřím Rücklem i do jižních Čech a na Hlubokou. Jak jsem nastínil v úvodu článku, sklář Rückl odmítl. Nemůže jet přece na území, které za Schwarzenbergů prosperovalo a kde jejich zaměstnanci požívali nadstandardních sociálních výhod – a bylo také lidově demokratickou Třetí republikou ukradeno a později zdevastováno. „Navíc mám i další příběh,“ pravil Jiří Rückl. „Můj strýc, lidovecký politik Jan Jiří Rückl, přemluvil zámeckého pána Adama Schwarzenberga, aby věnoval na opravu opevnění státu proti nacistickému Německu milión tehdejších korun. V čase války podporoval tento šlechtic i Benešův odboj,“ vzpomínal Jiří Rückl.
Lidé včerejška
Sám Adolf Schwarzenberg utekl před Němci do USA. A když se chtěl po válce do vlasti vrátit, nebyl orgány Třetí republiky na území Československa vůbec vpuštěn. Stejně jako jeho syn, doktor práv Jindřich Schwarzenberg. Nebylo to v zájmu nové lidově-demokratické republiky. Adolf Schwarzenberg byl totiž na poměry nového státu Národní fronty příliš bohatý… Spolu se synem byli už „lidmi včerejška“. Nepatřili do představ nekomunistického československého socialismu, tak jak si jej představoval tehdejší prezident,“ vzpomínal Jiří Rückl. (Ve své programové studii Demokracie dnes a zítra z roku 1945 prezident Edvard Beneš napsal: „Čeká nás nová slovanská politika. Sovětský svaz bude mít v rámci politiky zvlášť významné. Vytvoří se majetková a sociální nivelizace jednotlivých tříd národa. Některé formy individuálního majetnictví budou automaticky přecházet v nové formy majetnictví kolektivního…“)
„Já na ty ukradené majetky jihočeských Schwarzenbergů, zvlášť když vím, kdo z nich dnes profituje…, prostě nemohu…. Stále se mi vrací ta krádež z roku 1947, ve světovém měřítku bezprecedentní,“ pravil Jiří Rückl.
Z vyššího principu mravního
Přiznám se, že mi postoj podnikatele ve sklářství připadal tehdy přepjatě morálně útlocitný. Kdybychom se měli vyhýbat místům, kde se dvacáté století vyřádilo velkou krutou nespravedlností, nemohli bychom navštěvovat polovinu dnešních Čech.
Později, když jsem se ale začal zabývat historií bývalého schwarzenbergského dominia, které tvořilo skoro jednu třetinu dnešního Jihočeského kraje, tak jsem trochu tento zvláštní postoj pochopil… Především jsem zjistil, že Jiří Rückl není sám, kdo se z vyššího principu mravního zámku Hluboká, jako symbolu ukradeného majetku, vyhýbá.
Zdejší státní zámek Hluboká ignorují i někteří potomci Schwarzenberáků, děti a vnuci bývalých zaměstnanců šlechtické rodiny, sdružení u Historického spolku Schwarzenberg a kolem periodika Obnovená tradice založeném po roce 1989. To jsem se dozvěděl od člena tohoto sdružení Schwarzenberáka, filmového historika Karla Čáslavského, s nímž jsem - jako s poradcem - natáčel pro ČT historii o nejmladší generaci hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů (Reportéři ČT 23.3. 2009 ).
Z jejich časopisu Obnovená tradice jsem vyčetl, „že někteří Schwarzenberáci nepřekročí práh zestátněného zámku, dokud se demokratický stát velkým jihočeským sociálním reformátorům a vyhnaným odpůrcům nacismu za krádeže jejich majetku alespoň neomluví…“
Schwarzenberáci jsou - podobně jako Baťováci - ctitelé tradice a podnikatelského umu výrazných osobností nejen české, ale i evropské ekonomiky a kultury. Jsou to už děti a vnuci těch, jimž Schwarzenbergové umožnili nebývalý ekonomický a sociální vzestup. Za První republiky, v době krize, podniky v rukou tohoto šlechtického rodu nepropouštěly. Nebývalé sociální pojištění (už od roku 1765) bylo postupně doplněno stipendijním fondem, penzijním fondem, podnikovými schwarzenberskými jeslemi a školkami. Schwarzenberské jihočeské panství o rozloze padesáti tisíc hektarů bylo před válkou samostatnou sociálně-ekonomickou jednotkou s právní subjektivitou, která nahradilo dávný vrchnostenský systém. Byla i z dnešního hlediska „ekologicky progresivní“. Cirkulární model využití všech zdrojů i odpadů fungoval, aniž se tak tehdy nazýval. Funkčně provázané velké podniky i malí soukromníci: pole, lesy, rybníky, pily, pivovary, vápenky…
„Feudální socialismus“
Podnikatelskou filozofií šlechtických majitelů bylo dlouhodobé plánování, žádná rychlá dryáčnická akumulace kapitálu. Dnešní potomci schwarzenberských lesníků, dřevařů, rybářů i zemědělských dělníků začali po roce 1989 ve svém časopisu Obnovená tradice psát o nebývalých sociálních jistotách svých předků, kteří mohli vystudovat lesnická učiliště a zemědělské hospodářské školy zdarma a někdy i se sociálními stipendii.
V rozsáhlé studii Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii (Zdeněk Bezecný, Martin Gaži, Martin C. Putna - 978-80-85033-10-6) autoři píší, že rodové heslo bylo a je pro dosud žijící členy knížecího a hraběcího rodu zavazující: Nil nisi rectum: Nic, než co je spravedlivé. To mělo takovou závaznost, že komunističtí a socialističtí poslanci jezdili v polovině třicátých let „na panství feudála“ studovat, jak to, že se tam nestávkuje a třídní boj se na pracovištích nezostřuje…
Ztratili domov
Poslední vlastník schwarzenbergského panství Adolf Schwarzenberg musel před nacisty uprchnout do USA, na majetek rodu byla uvalena německá okupační správa. Poslední pán na Hluboké, který finančně podporoval československou vládu v Londýně, se chtěl po válce v létě 1945 vrátit domů do svého rodiště. Z Košického vládního programu a ze studie Edvarda Beneše Demokracie dnes a zítra mu bylo jasné, že poválečné Československo nastoupí cestu radikální socializace.
Byl připravený vzdát se části majetku a podělit se se státem. Šlo mu prakticky o to, aby byla zachovalá staletími piplaná a kultivovaná ekonomická a sociální provázanost majetku. Co ale Adolf Schwarzenberg nečekal – že ho nepustí po válce do republiky, i když se mu ministr zahraničí Jan Masaryk dušoval, že to není možné, že je doma vítán, podporoval přece protinacistický odboj… Stal se naopak persona non grata. Bez udání důvodu.
S potomky Adolfa Schwarzenberga
Jak už jsem uvedl, v březnu 2009, jsem na jihočeské Hluboké natáčel pro Českou televizi s dědici majetku Adolfa Schwarzeneberga, jeho vnučkou Alžbětou Pezoldovou a s jejím synem Adamem, který v Praze studoval dějiny umění. „Tady pracovali úředníci,“ říkala mi paní Pezoldová. Prohlížíme si dnešní budovu hotelu Štekl, kde bude v sobotu 28.9. 2024 - u příležitosti osmdesátých narozenin - bilancovat svůj život Miloš Zeman. (Štekl postavil v romantickém neogotickém stylu pro úředníky prapradědeček paní Pezoldové, známý obhájce českého státního programu - Karel III. Schwarzenberg.)
„Tady v naší správní budově na začátku války zatkli mého tatínka Jindřicha,“ vzpomíná paní Pezoldová „Byl vysoký skoro dva metry,“ vybavuje si paní Alžběta a pokračuje: „Když se po válce vrátil z koncentráku z Buchenwaldu, vážil pětačtyřicet kilo. Chtěl z Rakouska hned domů, ujmout se hospodaření na Hluboké. Nepustili ho. Stejně jako dědečka Adolfa.“
Po válce přechází rozsáhlý majetek rodiny z německé nacistické správy rovnou do národní správy vlády Národní fronty. Adolf Schwarzenberg se synem Jindřichem posílali přes orgány OSN do Československa své návrhy o vzniku sdružení státu a rodiny, na společnou správu majetku.
„Nikdo to ale v Čechách nečetl,“ vzpomínal na Hluboké Adam Pezold. „A pak přišlo to rozhodnutí z července roku 1947, kdy československý parlament odhlasoval zákon č. 143. Lex Schwarzenberg. Proti jediné osobě, což je z právního hlediska celosvětový unikát. Proti mému pradědečkovi Adolfovi… Nic nezmohly protesty stovek našich zaměstnanců. Stát nám všechno sebral.“
Neprošly v tom sedmačtyřicátém ani návrhy lidovců, aby - pokud možno - zůstalo jihočeské schwarzenbergské dominium - nově ve vlastnictví státu – pohromadě, když to všem vzorně klape a lidé mají ke své práci zodpovědný vztah… Ani tyto ekonomicky logické návrhy neprošly.
Beneš na dopis neodpověděl
Okradený Adam Schwarzenberg poslal Edvardu Benešovi dopis, který Adam uchovává v rodinném archivu, kde jeho pradědeček žádá prezidenta o vysvětlení, čím se provinil, že nemůže domů, že se nemůže procházet v šumavských lesích podél Schwarzenbergského kanálu…. Prezident mu nikdy neodpověděl. „Adolf zemřel brzy,“ říká mi paní Pezoldová. „Umřel v padesátém roce. Na co…? Na stesk po domově. Puklo mu srdce…“
Zeman odsoudil Benešovu republiku
Adam mě dopodrobna seznamoval i s tím, jak celou situaci analyzovala rodina poté, co u nás padl „reálný socialismus“. Z politických výstupů nových politických aktérů hned po něžné revoluci se dalo zprvu usuzovat, že se budou napravovat historické křivdy vzniklé i za třetí poválečné republiky, které už skoro nikdo nepočítal mezi právní stát.
Je pravdou, že předúnorový režim radikálního socialismu kritizoval v roce 1990 i poslanec za OF Miloš Zeman. Nesouhlasil například se zákazem Agrární strany, s níž hlubocko-krumlovští mezi válkami úzce spolupracovali. Miloš Zeman 25.10. 1990: „Tento (komunistický) systém nevznikl 25. února 1948. Tento systém má svoje genetické kořeny minimálně v porušování demokracie po roce 1945. Ať už jde o transfer německého obyvatelstva přesně v duchu stalinských migračních přesunů, ať už jde o zákaz agrární strany, protože je-li politická demokracie odvozována od jediné strany, je omezována u všech stran…“
Není restituce jako restituce
Jenže v psychóze kuponové privatizace počátkem devadesátých let - z obav ze sudetských Němců se hranice restitucí určila až od hranice 25.2.1948, přestože většina soukromého majetku byla v Československu zestátněna už před tímto datem. To se týkalo i Lex Schwarzenberg. Nakonec ale v ohrožení byly i restituce po osmačtyřicátém. Ty nakonec zachránily ODA a Lidovci; velká část „konzervativní“ ODS včetně Václava Klause byla dlouho proti. Nechtěla se zdržovat nějakou historickou spravedlností; šlo jí hlavně o co nejrychlejší privatizaci státního majetku tehdejšími svými voliči.
Z odstupu let se ukazuje, že limitované restituce z devadesátých let byly nakonec nejúspěšnější formou privatizace. Tímto způsobem byl vrácen bratru Alžběty Pezoldové Karlu Schwarzenbergovi majetek orlické sekundogenitury, který byl ukradený až po roce 1948.
Polorozpadlé statky, ze zámečků ruiny…
Se Schwarzenberákem archivářem Jiřím Zálohou z Obnovené tradice jsem na podzim 1990 objížděl zdevastované pošumavské statky a polorozpadlé venkovské zámečky, které v majetku státu a družstev byly k nepoznání v porovnání s fotografiemi z roku 1946. Pekařovská barokní krajina Schwarzenbergů rozdrásaná: žádné remízky a meze, které byly zachovávány i při zemědělské schwarzenbergské velkovýrobě. Zavalené polní cesty, vykácená stromořadí, některé kaple a boží muka zbourané. Dnes je Schwarzenberáci opravují.
Prohrávají jeden soud za druhým
Reportérka Tereza Engelová se nedávno dost podrobně věnovala v internetovém periodiku HlídacíPes.org „Lex Schwarzenberg“ a restitučním peripetiím Pezoldů. Schwarzenbergská rodina veškerou svou energii v minulých desetiletích věnovala návratu aspoň části majetku, nebo náhradě za jeho ztrátu. Přestože i Ústavní soud kauzu odmítl s tím, že se jedná o majetek zestátněný před rokem 1948 – rodina se s nadějí upínala na slova soudkyně této instituce Aleny Wágnerové s menšinovým názorem: „Tento zákon je v rozporu s novými hodnotami, které si osvojila Česká republika a tudíž by měl být prohlášen za neplatný. On zrušen nebyl a faktem je, že účinným je, protože se podle něj stále soudí.“
Dědictví bez dědictví
Pro rodinu Pezoldů bylo tragické sledovat, jak prohrávají jeden soud za druhým. Jak jejich majetek zestátněný v roce 1947 kupují v posledních třiceti letech od státu lidé „s geny dryáčnické potřeby superrychlé akumulace kapitálu“ , jejichž podnikání je z části propojeno s politikou a spadá většinou do období, které charakterizoval prezident Václav Havel jako mafiánský kapitalismus.
Nová šlechta bez erbů
V článku Kdo všechno má schwarzenbergský majetek investigativní reportér Jiří Pšenička loni 18.11. na Seznamu napsal, že už v roce 1991 získal schwarzenbergský pivovar v Českém Krumlově kmotr podsvětí František Mrázek. Třeboňský schwarzenbergský pivovar někdejší předseda fotbalového svazu František Chvalovský. Schwarzenbergské Rybářství Třeboň připadlo ve většině manželce jihočeského bosse ODS, dlouholetého místostarosty starosty Hluboké nad Vltavou Pavla Dlouhého, jemuž Schwarzenberáci ironicky přezdívají „privatizační kníže“. Podle archiváře Jiřího Zapletala – do vlastních rukou převedl tento lokální politik v prvních letech devadesátek v Hluboké a v okolí během několika let to, co se knížecímu nepovedlo za tři století. Další schwarzenbergský pivovar v Protivíně šel z majetku státu opět do majetku státu, tentokrát ale ČLR. Ředitelem „u Číňanů“ je bývalý ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Rozpadající se zámek Protivín chátrá ve vlastnictví rusko-tádžického podnikatele Hasana Kuchakova.
Statusové souboje
„Psychologicky je zajímavé,“ naznačil mi Adam Pezold, „že o menší stavby historicky patřící naší rodině - svádějí bývalí, nebo současní politici jakési sociálně statusové souboje na kordy…,“ směje se Adam. „Nic se nemění… Podobně to bylo za pozemkové reformy v roce 1920, kdy jsme za pakatel museli prodávat udržované zámečky s výbavou rychlokvašným politikům té doby.“ Adam má pravdu. Natáčel jsem konkrétní příběhy „protekčních zámečků“ a tzv. zbytkových velkostatků zabraných za Masaryka šlechtě - národními socialisty Prokopem Drtinou, Františkem Haškem a sociálním demokratem Rudolfem Bechyně (jejich potomci ale po roce 1989 na rozdíl od většiny šlechtických rodů restituovali).
Bývalý politik ODS (normalizační komunista) Vlastimil Tlustý se chlubí současnému místopředsedovi Ano Karlu Havlíčkovi, že získal bývalou lesovnu Adolfa Schwarzenberga u Vítkova hrádku na Šumavě. Havlíček nezůstává pozadu. Bývalý „dvojministr“ kontruje, že koupil od státních lesů schwarzenbergský krumlovský památník Ptačí hrádek.
Zapojuju pragmatický rozum…
Odpojím-li z mého sentimentálně-historického srdce pragmatický rozum – tak chápu, že se některé historické křivdy nedají úplně napravit, snad jen trochu změkčit. A to se třeba v souvislosti s ukradeným majetkem Lichtenštejnům před rokem 1948 pokouší v této době prezident ČR Petr Pavel - s úvahou o vzniku společné kulturní nadace s tímto knížecím rodem, který se kulturně-civilizačně zasloužil o povznesení jižní Moravy.
Jestliže jsme se - jako stát – omluvili v deklaraci sudetským Němcům za násilí v době jejich vyhánění, kdy se uplatňovala kolektivní vina - nic by naší republiku nestálo, učinit tak i podobně v souvislosti s českými podnikatelskými elitami, které jsme zestátňovacími dekrety z 28.10. 1945 připravili o majetek a o jejich kreativní práci. Patří mezi ně i potomci skláře Jiřího Rückla z úvodu článku a tisíce dalších. Podobné gesto ze strany státu by si pole mě zasloužili i potomci Adolfa Schwarzenberga a Jindřicha Schwarzenberga. Škoda, že tuto možnost jako premiér či prezident nevyužil Miloš Zeman, který oprávněně kritizoval bezpráví Benešovy Třetí republiky, která jejich rodovou i rodinnou tragédii způsobila a v jejichž bývalém majetku slaví kulatiny.
Hrdličky zval ku lásce hlas…
Osmdesáté narozeniny bude sobotu 28.09. 2024 Miloš Zeman slavit v bývalé správní budově Schwarzenbergů, nad níž se vznáší erb s nápisem Nic než právo. Dnes je tu hotel Štekl, který většinově vlastní Tomáš Hrdlička, o němž řekl bývalý šéf ODS Mirek Topolánek, že je kmotr; v narážce na román stejného názvu Maria Puza, jenž se zabývá tajemstvími italské mafie v USA.
Podle dostupných informací, které pronikly do tisku, to nevypadá, že by byl pozvaný někdo ze Schwarzenberáků z Obnovené tradice nebo někdo z vládnoucí koalice. Z opozice - šéf Ano a jeho blízcí spolupracovníci. Jsou pozvaní lídři národoveckých populistických stran. A taky předsedkyně partaje, která má v názvu sociální utopii, o níž Karel Marx psal, že až nastane - tak budeme dopoledne lovit, odpoledne chovat dobytek, večer kritizovat a psát básně…
Oslavy vítězů polistopadové transformace
U většiny pozvaných je „psycho-sociologicky“ zajímavé, že byli - až na pár výjimek- předlistopadovými členy strany podobného ražení jako u pozvané dámy, už zmíněné předsedkyně, jejíž činnost byla ale zákonem č. 198/1993 označena jako zločinná a zavrženíhodná. Jsou mezi nimi i absolutní vítězové polistopadové transformace jako například Andrej Babiš a Miroslav Toman - tzv. rudí latifundisté. Kam se na jejich zemědělské majetky hrabou všichni ti Lichtenštejni a Schwarzenbergové…
Uvidíme, zda na Hlubokou dorazí i pozvaný polský prezident Andrzej Duda z Práva a spravedlnosti, který se od české typologie pozvaných absolutně liší. Katolický tradicionalista a nositel monarchistické velkostuhy Řádu Leopolda. Možná bude chtít vysvětlení, proč se to na osmdesátinách Miloše Zemana všude kolem hemží erby. Mnozí Dudovi souputníci a přátele erb mají. Například bývalý premiér Mateusz Morawiecki pochází z rytířské rodiny z Kielců. Prezidentský předchůdce Dudy - Bronislaw Komorowski je hrabě; jeho příbuzná Anna Komorowská byla tchyní belgického krále Philippa.
Třeba Kateřina Konečná polského kovaného antikomunistu zasvětí, proč mají Schwarzenbergové heslo, jaké mají: Nil nisi rectum…
