Článek
Sudetští Němci jako Lochneska?
Má prý až dvacet metrů. Třímetrový zelený krk a roh na hlavě. Sonary na dně skotského Loch Ness zaznamenaly ale doposud jen dvoumetrového vousatého sumce a kamery na břehu jen chvění vln při prudkém větru. Přesto tisíce lidí z celého světa míří v létě do městečka Fort Augustus na tajemném západním koutu jezera v severním Skotsku. Jezdí sem proto, aby se báli. Jako my se bojíme při setmění na hradech bílé paní, nebo v noci na Šumavě - vlkodlaků. Při veslování na lodičkách na vlnkách tajuplného jezera - to bude v červenci turistům šimrat v žaludku. Budou se lekat každého plujícího dřeva. Boudou i nebudou chtít v něm vidět kluzké tělo zapomenuté reliktu z druhohor. V minulém století totiž někteří paleontologové, novináři a majitelé hotelů tvrdili, že jezero Loch Ness brázdí hadovitý plesiosaurus.
Osmdesát let po válce a poté, co jsme s potomky nuceně vysídlených sudetským Němců ve sjednocené Evropě - a můžeme si žít, kde chceme -, tak se u nás čas od času vynoří temná příšera v podobě zavádějících článků a „řetězáků“, aby vyvolávala strach z „politického druhohorního reliktu (pozůstatku)“: obavu z masového návratu vyhnaných sudetských Němců… Zřejmě musí být v části naší společnosti stále nějaká poptávka po této imaginarní hrozbě (aby se asi čtenáři jako báli…), jinak by se přece těmto „tvůrcům blbostí“ nevyplatilo lidi stále strašit.
Zatímco za zelenou příšerou Nessie jezdí lidé do Skotska jednou za rok v létě - u nás se vždy vynoří z historického zapomnění sudetoněmecká lochneska vždy jednou za čtyři roky. V čase voleb. Někdy způsobí ocasem i mohutné vlny jednou za pět let, při volbě prezidentské - jak jsme tomu byli svědky v podpásovém souboji při volební kampani „Zeman kontra Schwarzenberg“ v roce 2013.
Proč to vědomí lháři dělají?
Stačilo dvakrát kliknout, abych na to přišel - jaká fakta zase překroutili vědomí lháři se zaručenými informacemi o návratu miliónů „Sudeťáků“. Tentokrát šlo opravdu o překroucení překrouceného. Mystifikátoři sledující asi nějaké nekalé politické cíle - vyšli z úvahy o rozšíření novely zákona č. 186/2013, který se týká českých občanů, kteří utekli po roce 1948 před komunismem na Západ. Novela by měla umožnit, nejen jejich dětem a vnukům – ale nově i pravnukům - se vztahem ke své staré vlasti - získat české občanství bez složité byrokracie.
Podle předkladatelů rozšířené novely se věc týká několika stovek krajanů, převážně Čechoameričanů. A proč se nemůže vůbec týkat potomků nuceně vysídlených sudetských Němců? Protože se novela a její možné rozšíření týká jen a pouze etnických Čechů nebo českých Židů (nerad používám tyto kategorie), jež emigrovali po roce 1948. Sudetští Němci byli vysídleni před rozhodným datem 25.2. 1948, a stejně tak je nemožná restituce jejich majetku. Tak rozhodl náš Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ten se zmínil i o nelidskostech v rámci poválečného vyhánění statisíců starousedlých obyvatel Čech, Moravy a Slezska německého jazyka, ale literu stále platného mezinárodního práva nelze v žádném případě zpochybnit.
Návrat pouze jednotlivců
Skoro čtyřicet let se věnuji česko-sudetoněmeckým vztahům a znám i skutečný stav ve věci „možných návratů do staré vlasti“. Ani v devadesátých letech, kdy žili stále lidé, kteří u nás přišli o vše a začínali v neznámé zemi od píky. Z těch milionů se skoro nikdo nechtěl vrátit. Sudetoněmecké krajanské sdružení zaznamenalo před vstupem Česka do Evropské unie dvanáct případu našich krajanů německého jazyka, kteří si normálně koupili své chalupy nazpět a v klidu si tam, v hezkých vztazích s českými sousedy, žili. (V rámci toho článku jsem po nich pátral a zjistil jsem, že už všichni zemřeli. Jejich děti žijící v Německu „ty jejich chalupy“ zase Čechům prodaly. Nechtěly u nás žít, když už jsou plně integrováni do německé společnosti, kam byli jejich rodiče a prarodiče z historických zemí vyhnáni). Po vstupu do Evropské unie se přestěhovalo do Česka podle SL (Sudetoněmecký Landsmannschaft: Sudetoněmecké krajanské sdružení) asi sedm lidí z Bavorska.
Starostové v pohraničí by mladé „Sudeťáky“ vítali…
Předloni v říjnu jsem se zúčastnil reprezentativně zastoupeného Česko-sudetoněmeckého kongresu budoucnosti v Českých Budějovicích. Politici z obou stran hranic si pochvalovali, že žijeme v nejlepší době vztahů mezi dětmi a vnuky nuceně vysídlených a dnešními mladými Čechy. Čeští starostové v příhraničí ale lkali nad tím, že se nikdo z mladých „Sudeťáků“ nestěhuje do českého pohraničí, do míst svých předků - jak si slibovali po našem vstupu do Schengenu. I kolem Lipna je plno poloprázdných domů po vyhnaných, zatím je ale kupují a opravují Nizozemci. Na této konferenci zazněla od druhé a třetí generace vysídlených sudetských Němců jasná pravda: Nikdo z naší komunity bydlet v Česku nechce.
Já to mám s našimi krajany německého jazyka takto: Uznávám jednoznačně právní i ekonomickou uzavřenost této otázky. Ale - jak vyzvala Česko-německá deklarace: k tragédií zaniknuvší společné vlasti se můžeme vracet publicisticky, dokumentárně a umělecky… Já už se o to pětatřicet let snažím. Schytával jsem to často „v tom věčném stýkání a potýkání“ s obou dvou stran…
Jak jsem „zrazoval“ vlast
Snad nejvíce jsem to schytal před patnácti lety při přebírání Ceny svazu vyhnanců od „sudeťáka Trautenberka“ Bernda Posselta. To je prý zrada českých národních zájmů „na věčné časy“. Mezinárodní Cenu Franze Werfela za lidská práva jsem dostal v roce 2010 za televizní dokument Zabíjení po česku - iVysílání | Česká televize, který se zabýval nuceným vysídlováním tří milionů starousedlých českých Němců z českých zemí (kolem pětadvaceti tisíc mrtvých civilistů). Několik měsíců jsem musel snášet nevybíravé útoky. Některé anonymy byly zvlášť povedené. Třeba ten o tom, „co si to ten cikán s obřízkou v televizi veřejné služby dovoluje….“
Než jsem se rozhodl tehdy cenu přijmout, radil jsem se s odborníky na česko-sudetoněmecké a česko-německé vztahy. Většinou doporučovali - cenu přijmout. Bylo to v době, kdy Svaz vyhnanců i Sudetoněmecké krajanské sdružení radikálně měnily nejen svou rétoriku, ale i některé „revanšistické“ body ve svých programech. Zároveň mi bylo „narcistně blbé“ odmítnout cenu, když ji rok přede mnou přebírala nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová a ještě před ní „maďarský Havel“ György Konrád.
Ludatio na mou tvorbu přednesl bývalý disident Petr Uhl (bit.ly/3HwpelI.) - nositel Evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení z roku 2008, jenž si v komunistických vězeních odseděl devět let.
Šedá eminence Petr Uhl?
Bývalý český premiér Petr Pithart ho nazýval skeptickým idealistou. Petr Uhl začal své ludatio 28.11. 2010 ve frankfurtském Kostele sv. Pavla (Paulskirche) vzpomínkou na německého sociálně demokratického politika Petra Glotze, rodáka z Chebu. Ten pro něj ztělesňoval smíření mezi Čechy a nuceně vysídlenými českými Němci, jež si někdy říkají sudetští Němci nebo Böhmáci; nebo taky Slezané a Moravané mateřského jazyka německého, jichž žilo do roku 1945 na území dnešního Česka kolem tří milionů.
Petr Glotz byl pro českého radikálního socialistu Petra Uhla mostem k sudetoněmeckým protinacistickým sociálním demokratům ze Seligerovy obce (Seliger Gemeinde) i ke křesťanským socialistům z Ackermannovy obce (Ackermann Gemeinde); obě organizace jsou součástí landsmanšaftu. Petr Uhl mi tehdy vyprávěl (skoro o ničem jiném jsme se tehdy před patnácti lety ve Frankfurtu nad Mohanem nebavili), jak v Sudetoněmeckém krajanském sdružení začínají po vstupu Česka do EU převažovat vstřícné a smířlivé proudy. A že se ještě dožije historického gesta, že se landsmanšaft vzdá právních nároků na vlast i majetek. Tehdy jsem tomu moc nevěřil, ale Petr Uhl si byl naprosto jistý.
Nevím, do jaké míry to byla intuice nebo skrytá „akční kabinetní politika“ bývalého českého zmocněnce pro lidská práva. Pravdou je, že šéf landsmanšaftu Bernd Posselt mezi lety 2010 a 2015 vyvinul obrovské úsilí, aby ve své organizaci docílil historické změny. Opravdu se mu podařilo marginalizovat Wittikobund (Vítkův spolek), nejradikálnější spolek v rámci landsmanšaftu, pohrobek německého nacionálního socialismu. Posseltovi nahrála i generační změna. V té době už do akcí SL začali mluvit více lidé, kteří byli v době nuceného vysídlování ještě dětmi a nebo se už narodili jako on - v Německu.
Zároveň měl Bernd Posselt, jehož předci pocházejí z Jizerských hor, silnou přesvědčovací sílu při ovlivňování váhavých v SL. Argumentoval vynikající přeshraniční spoluprací se stovkami českých starostek a starostů, jež navázali přátelské kontakty s bývalými krajany i s landsmanšaftem už v devadesátých letech. Společně investovali miliony do oprav poničených kostelů a historických památek vůbec. (Zástupci našich samospráv jezdili po revoluci často inkognito do Bavorska na Sudetoněmecké dny, kde lobovali za změnu stanov SL. Hlavně za zrušení paragrafu o navracení majetku. Jen tak se rozvine - podle zástupců našich samospráv - lidová diplomacie mezi „Sudeťáky“ a Čechy. Starostům v bývalých Sudetech byly v té době často odříkávány různé už slíbené granty z vnitrozemí - kvůli spoluúčasti „revanšistického spolku“ na projektech znovuoživování zdevastovaných a vykořeněných míst).
Dědové by neodpustili?
Za energii v prosazování změny stanov přišel částečně Bernd Posselt o podporu svých konzervativních „věčně včerejších“, což se projevilo ve ztrátě tisíců bavorských sudetských hlasů v evropských volbách, které už ani později nikdy nevyhrál (poslancem Evropského parlamentu byl za bavorskou CSU byl v letech 1994 – 2014). Přicházel i o hlasy těch, kteří nebyli nějakými nacionálními radikály; věděli, že se jim nevrátí majetek a ani oni se do staré vlasti nikdy nevrátí, ale pro ně měla ta preambule stanov SL o majetku a o návratu do vlasti - jakousi symbolickou hodnotu („když zmizí i to, co už nám na tom papíře zůstane…, tátové a dědové by nám neodpustili…“).
Něco za něco?
Je zajímavé, že v době, kdy se v části sudetoněmeckého společenství začalo říkat, „že Posselt je placený Čechy…“, jej statečně z naší strany podporovali spíše politici z progresivní levice než konzervativci, kteří by měli mít teoreticky ideově blízko třeba ke katolické Ackermannově obci. Vedle Petra Uhla to byli třeba bývalý europoslanec za sociální demokracii a 1. místopředseda EP Libor Rouček nebo Michaela Marxová Tominová, bývalá ministryně práce a sociálních věcí za ČSSD.
Nakonec štafetu usmiřování převzali od levicových progresivistů i naši konzervativci, i když tak nějak pragmaticky. Myslím si, že projevení lítosti premiéra Petra Nečase (ODS) v únoru 2013 při návštěvě Bavorska za příkoří při vyhánění sudetských Němců (mluvil o nich jako o krajanech) mělo nádech reálpolitiky: quid pro quo: něco za něco…
Jako apoštolové na orloji
Nakonec se toho Petr Uhl dožil (zemřel 1.12. 2021).V roce 2015 šéf landsmanšaftu Bernd Posselt prosadil, že z preambule stanov byly definitivně odstraněny problematické body „o právním nároku na domovinu“ a „o právu na navracení zkonfiskovaného majetku či o právu na náhradu za jeho ztrátu“.
Jakmile nastaly tyto nevratné úpravy, střídají se u Bernda Posselta čeští politici jako apoštolové na orloji. Například ministr kultury za KDU-ČSL Daniel Herman, šéf lidovců Pavel Bělobrádek, loni na jaře třeba ministr školství Mikuláš Bek (STAN). Vypadalo to, že obligátní výhrady české národovecké levice i pravice slábnou. Kritik za „paktování se se „Sudeťáky“ v českých médiích znatelně ubylo.
Prezident Pavel Posseltovi poděkoval
Zadostiučiněním pro tisíce lidí v pohraničí, kteří se společně se „Sudeťáky“ kamarádí už od devadesátých let, kdy se přestali „revanšistů“ bát, byla slova českého prezidenta Petra Pavla, který osobně poděkoval 19.5. 2023 v bavorském Selbu - Berndu Posseltovi za „vše co pro harmonizaci česko-sudetoněmeckých a česko-bavorských vztahů v posledních letech vykonal“. Výslovně hlava českého státu pochválila Posseltem prosazenou změnu stanov landsmanšaftu (David Vondráček: Větička prezidenta Pavla se pozitivně zapíše do dějin střední Evropy - Médium.cz).
Tím, že vyšel mluvčí SL Bernd Posselt vstříc českým požadavkům - neztratil jen radikály ve vlastním společenství, ale i část bavorských a německých politiků. Téma „Benešovy dekrety“ už nemá žádný mobilizační volební potenciál (vždycky byl ale minimální). Vůbec snad poprvé si bavorský předseda vlády ve svém projevu na letošní politické „Popeleční středě“ nezmínil o přínosu pracovitých sudetských Němců na poválečném hospodářském zázraku Německa. Ne, že by si to premiér Markus Söder nemyslel, ale duchem už asi seděl ve spolkové německé vládě, která bude ustanovena po Velikonocích. Jeho projev v Pasově 5.3. 2025 se tentokrát týkal více evropské a světové politiky (Vydá se Česko směrem k proruskému Slovensku, nebo k evropskému Bavorsku? - Médium.cz).
Umírající třešně a jabloně
Během posledních třiceti let jsem natočil desítky reportáží a dokumentů o moderních dějinách území bývalých Sudet. Kořeny tohoto zájmu jsou u mě v dětství, kdy jsem se v Českém a Slavkovském lese potuloval v místech, kde po vesnicích a městech zbyly jen základy staveb a staré umírající ovocné stromy (po válce bylo v bývalých německých jazykových oblastech srovnáno se zemí kolem dvou tisíc měst a vesnic). Začal jsem se zajímat o historii těchto míst a lidí, kteří tam kdysi žili, ale i o těch, kteří po válce do pohraničí přicházeli a nacházeli tam nový domov (ČT 2008: Do země (ne)zaslíbené - iVysílání | Česká televize).
Oslovilo mě krédo Václava Havla k této problematice: „Já odsuzuju vyhnání Němců po válce, který způsobil nejenom Němcům, ale snad ve větší míře i Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje nýbrž rozšiřuje.“
Zachycoval jsem dramatické příběhy lidí z obou stran hranic; snažil jsem se být neideologický a nepolitický, což ale úplně nešlo. Implicitně prosakovaly do dokumentů myšlenky politologa Petra Glotze (rodáka z Chebu), vzoru Petra Uhla a historika Ferdinanda Seibta (rodáka z Litoměřic a nositele Medaile ČR za zásluhy 1. stupně z roku 1995), které se promítly i do Česko-německé deklarace: Benešovy dekrety jsou passé, ale otvírá se obrovský prostor pro přeshraniční spolupráci, pro vědecké konference o kladech i záporech dlouholetého vzájemného soužití v historických zemích. Přibývá společenskovědních bakalářek a magisterských prací o kladech a záporech vzájemného soužití v devatenáctém a dvacátém století (stačí otevřít internet).
Za účasti německého prezidenta Franka Waltera Steinmeiera a primátora Petra Nedvědického byla v Ústí nad Labem v roce 2021 otevřena výstava Naši Němci – Unsere Deutsche. Publicistických reportáží, dokumentů a hraných filmů se k tématu natočily u nás už stovky. Naposledy uspěli režisér Bohdan Sláma a scenárista Ivan Arsenjev s hraným filmem o tragickém osudu vyháněných jihočeských Vitorazanů Krajina ve stínu (Český lev za scénář v roce 2021).
Usíná jako kníže Schwarzenberg
Loni v říjnu jsem se zúčastnil reprezentativně zastoupeného Česko-sudetoněmeckého kongresu budoucnosti v Českých Budějovicích, kde si všichni pochvalovali, jak jsou vztahy nejlepší od války. A že už nejsou zatíženy žádnými majetkovými spory. První náměstek hejtmana Jihočeského kraje František Talíř (KDU-ČSL) tam dokonce navrhl, aby se stala jihočeská metropole v příštích letech hostitelem Sudetoněmeckých dnů.
Všiml jsem si, že vždy energický řečník, robustní Bernd Posselt, působil vyhasle jako ty Benešovy dekrety. Jakoby někde ztratil i svůj pověstný sarkastický humor. Při některých projevech druhých usínal jako kdysi Karel Schwarzenberg v lavicích sněmovny. „Ztratil jiskru,“ říkala mi na kongresu známá novinářka Lída Rakušanová, která zná blízce šéfa landsmanšaftu už přes třicet dlouhých let.
Často jsme společně, ještě s Radkem Novákem a s jeho nepostradatelnou jarmulkou, odbíhali z kongresového sálu do kavárny hotelu Clarion, kde jsme vše důležitě probírali. (Radek má židovské předky. Od roku 2022 je předsedou Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR. Jako velmi pozitivní gesto hodnotí udělení ceny Svazu vyhnanců v roce 2018 židovskému historikovi Michaelu Wolfsohnovi, jenž se celý život věnoval studiu barbarství nacistické genocidní politiky. Pochvaluje si také brigády už druhé a třetí generace vysídlených sudetských Němců na českých židovských hřbitovech).
Zajímalo mě, zda si Lída Rakušanová opravdu myslí, že je „konstruktivní proměna“ Bernda Posselta autentická (před dvaceti lety byl proti vstupu ČR do EU, protože jednoznačně neodsoudila Benešovy dekrety). Legendární redaktorku Svobodné Evropy - dnes komentátorku Českého rozhlasu - jsem donutil zamyslet se a bilancovat. Byla pracovně na desítkách politických schůzek mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení, ví mnoho o zákulisí vzniku deklarace i o pozadí zrušení radikálních bodů ve stanovách SL. Byla u toho, když se Bernd Posselt za své předky omlouval stovkám prostých Čechů i pamětníkům protinacistického odboje. V roce 2010 navštívil šéf SL Lidice. Klaněl se u sochy zavražděných dětí: „Prosím o odpuštění té části viny, kterou i my neseme…“
Lída Rakušanová vzpomínala, jak při návštěvě bavorského premiéra Markuse Södera v Praze v roce 2019 představoval Bernd Posselt předsedovi vlády našich jihozápadních sousedů Čechy, kteří se zasloužili o prolamování ledů. Byla to stovka lidí, od známých poslanců po občanské aktivisty z pohraničí. „Každého znal jménem. Přesně věděl, co dělá, do detailů,“ vybavuje si novinářka. „Znal i rodinné zázemí představovaných lidí. Ale neučil se to den před setkáním. Ty lidi fakt znal. Lidsky ho zajímali…“
Česká lobby v Německu
Lída Rakušanová, která vždy udržuje od devětašedesátiletého bavorského politika profesní odstup, si myslí, že je jeho proměna je hodnověrná. A i kdyby tomu tak prý ale nebylo, a vše bylo jen tak hrané, neupřímné a pragmatické - jaký je výsledek? Pro českou stranu velmi přijatelný. Potomky vysídlených už dnes v Německu nikdo „politicky neinstrumentalizuje“. V Česku už nakonec taky ne, až na ty české věčné lži před volbami. Dochází objektivně k tomu, co dlouholetý nepřítel usmiřování Miloš Zeman nazýval dost cynicky - biologickým faktorem.
Pravdou je, že naši krajané se už úplně vkořenili do bavorské a německé společnosti. Jen nepatrný zlomek těch nejmladších se zajímá o domovinu svých předků. Ale je tam jedna věc, na níž mě Lída Rakušanová upozornila a já jsem si to plně uvědomil na loňských květnových Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu (blíže po chvilce vysvětlím). Lída Rakušanová: „V Německu Česko mimo Bavorsko a Sasko nikoho moc nezajímá. V posledních letech se stali potomci našich krajanů německého jazyka největší spontánní neorganizovaně organizovanou lobbistickou skupinou. I díky těmto lidem, kteří přece jen cítí jisté kořeny u nás, se rozvíjí nadstandardně ekonomické, politické a kulturní styky s jedním z našich největších spojenců v NATO a v EU.“
Já jsem si její slova připomněl loni v květnu v Augsburgu na dnech SL, kdy se vyhaslé Benešovy dekrety zmiňovaly jen okrajově. Zato se kritizovala bavorská vláda za zpřísnění hraničních kontrol, kde je podle potomků vysídlených - nelegální migrace jen záminkou k byrokratické buzeraci. Ostře se taky opřeli do spolkové vlády, která podle nich moc nedělá pro vylepšení dopravní infrastruktury v německém pohraničí. Bernd Posselt konstatoval, že železniční spojení mezi Bavorskem, Saskem a Čechami je horší než za císaře pána.
Posselt jako Mahátma Gándhí
Podle Lídy Rakušanové obětoval Bernd Posselt nápravě sudetoněmecko-českých a bavorsko-českých vztahů svou evropskou politickou kariéru. Svůj osobní život (je programový starý mládenec) a zdraví (nelze si nevšimnout jeho notorické únavy v posledních letech). Já dodávám, že přestože ho chválí prezident Petr Pavel, velkého vděku se u většiny Čechů stejně nedočká. Radek Novák z Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR pro to uvádí dva faktory. Většina lidí, které nezajímají nuance česko-německých vztahů, prý netuší, jaký progres v posledním desetiletí i díky mluvčímu SL - nastal. „A pak za to může , bohužel, Posseltovo vzezření… Fyzická konstituce, pěšinka a knírek,“ objasňuje nikoliv zle Radek a pokračuje mile nekorektně: „Z jaksi estetického hlediska naplňuje bohužel ty nejhorší české vizuální stereotypy Sudeťáka. Kdyby Bernd vypadal jako Mahátma Gándhí, možná by mu to pomohlo…,“ dodává s trochou jemné ironie. Já doplňuju, že Bernd Posselt za svou fyziognomii nemůže, ale i při tom všem politickém zaneprázdnění může trochu za to, že se za ta léta nenaučil mluvit lépe česky. To by mnozí našinci ocenili.
Okamura a esesáci
Na začátku května loňského roku navrhl poslanec SPOLU Šimon Heller Bernda Posselta na udělení říjnového tzv. nižšího českého státního vyznamenání: na medaily Za zásluhy, „za zásluhy za sblížení Čechů a sudetských Němců“. Z výrazných politických osobností silně protestoval už jen předseda SPD Tomio Okamura. Je to paradox: Tomio Okamura se netají svým osobním přátelstvím se členem bavorské národně populistické Alternativy pro Německo (Alternative für Deutschland) Petrem Bystroněm, ale Posseltovi by ruku nepodal. Dlouhá léta Okamurovi nevadilo, že „Alternativa“ prosazuje odškodnění za majetek a zrušení Benešových dekretů - na rozdíl od Posseltova landsmanšaftu. Stejně tak vychvalují někteří členové AfD „rozumnou sociální politiku“ Reinharda Heydricha.
Bernd Posselt se proti nacionalismu AfD postavil. A výslovně i proti proputinovskému Petru Bartoňovi, poslanci Bundestagu. (V rámci objektivity je správné dodat, že 22.5. 2024 Okamurovo hnutí SPD oznámilo, že nebude v Evropském parlamentu zasedat ve společné frakci s AfD, "jelikož její čelní představitelé obhajují činnost bývalých příslušníků SS“…).
Dají-li medaili
V polovině května minulého roku oznámil podvýbor Sněmovny pro přípravu návrhů na udělení státních vyznamenání, že zamítá nominaci Bernda Posselta lidovcem Šimonem Hellerem na vyznamenání Za zásluhy.
