Článek
Nevíme, co máme?
Vzpomínám teď na vždy usměvavého zpravodaje britského veřejnoprávního média z Česka Roba Camerona, který v těchto dnech končí spolupráci s BBC. Seznámil jsem se s ním, když do anglického mluvícího světa přinesl informaci o mém pátrání po biologickém původu Tomáše Garrigua Masaryka: Will DNA test solve Habsburg imperial mystery? - BBC News.
Rob při všech možných setkáních vychvaloval pozitivně české zvláštnosti, které by prý v Anglii - a často i jinde v Evropě - člověk těžko pohledal. Pokusím se je rozebrat. A snad si tentokrát tématem trochu nakloním čtenáře, kteří mi dost pohaněli poslední kritický článek - o českých ulítlostech - moc ve světě nevídaných (České ulítlosti - které ve světě jen tak neuvidíte… - Médium.cz).
Svět ani Česko nejsou černobílé. A přestože je u nás plno plně věcí - oproti západní Evropě - horších -, přesto můžeme sčítat i kladné body. Podle Roba Camerona jsou to hlavně tyto čtyři české výhody: Volná propustnost krajiny, turistické značky, svobodné bivakování a veřejná doprava.
Jdeme si - kam chceme…
Česko má díky právnímu institutu Veřejné přístupnosti krajiny jednu z nejlepších prostupnosti přírody v Evropě. Lesy, loukami a poli můžeme volně procházet i na soukromém majetku - pokud nenarazíme na oplocené objekty, chmelnice, vinice a chráněné zemědělské kultury. Ve Velké Británii je tolerována občas volnější průchodnost ve Walesu a ve Skotsku, horší je to v Anglii; tam je zpravidla možnost turistiky jen na vyhrazených cestách.
Nemusíme potkat živáčka…
Rob je fascinován tímto: Jede za Prahu vlakem nebo autobusem s levnou pásmovou lítačkou do všech možných směrů tak půlhodinu až hodinu, vystoupí vždy v krásné přírodě. Jde třeba volno krajinou deset kilometrů a nepotká žádného turistu. Ale do půl hodiny vždy nalezne nějakou vlakovou nebo autobusovou zastávku - směr česká metropole. A nemusí na spoj čekat déle než šedesát minut.
Bral jsem Roba trochu s rezervou, taky mám prochozené okolí Prahy, ale že by to bylo tak ideální? Tak na sever máme Roztoky a Klecany. Dost hustě osídlené území, ale je pravda, že v v Roztockém háji – v Tichém údolí nemusíte potkat moc lidí, stejně tak třeba na naučné stezce Za pírkem klecanského sokola. Na východ máme Jevanské lesy, kde můžete i zabloudit, pokud nejdete po turistických značkách. Stejně tak v Klánovickém lese s pravoúhlými trasami podél dubů a habrů.
Posázavským pacifikem z hlaváku - směr jih od metropole - jste za hodinu v Lukách pod Medníkem, kde se během chvilky ve skalách a v kopcích proměníte v Rolfa zálesáka. Západ od Prahy směr Beroun mám celkem prochozený. Před týdnem jsem ve všední den vystoupil z couráku ve Všenorech a šel po žluté na rozhlednu Koruna. Tam jsem potkal dva sapiens stejného pohlaví; dokonce se ve výškách líbaly (příčestí minulé nemám pravopisně správně). Po čtyřhodinovém výšlapu a sešupu po modré - jsem už dorazil na nádraží v Dobřichovicích, bez kontaktu s jiným turistou. Vlaky odtud jezdí do hlavního města každou půlhodinu.
Musel jsem dát novináři z Velké Británie rád za pravdu. Nevíme co v možnostech v prožívání volného času máme. A to Rob vytasil ještě největší pozitivní trumf: turistické značení. Projel celý svět, ale nikdy nikde neviděl ten český světová unikát: čtyřicet tisíc kilometrů dokonalých barevných turistických značek. Je jimi prošpikovaná celá země. Vykytují se i v zelených pásmech průmyslových oblastí.
Hvězdné nebe pod širákem
Rob je dále fascinován možností spát v Česku na divoko v přírodě. To je prý v Británii tolerováno jen výjimečně, spíše jen ve Skotsku. Bivakování s karimatkou, pod širákem není v Česku zakázáno - pokud člověk spí venku v trávě, v mechu nebo v jehličí pod hvězdným nebem a dodržuje mravní zákon v nás: nic po sobě nezanechat. A když už se musí - příroda to nějak vstřebá…
Většinou se toleruje i celta na šňůře a malý stan, stejně tak rozdělávání ohně, pokud je to aspoň padesát metrů od hustého porostu. Pro Chráněné krajinné oblasti platí tvrdší pravidla, ale ani tam není širák a krátkodobé táboření nemožné (Chci tábořit ve zvláště chráněném území - AOPK ČR).
Czech made čundrování
Robovu kolegyni - britskou filmovou dokumentaristku Margot Buff napadlo před patnácti lety natočit příběh českého trampingu, který pak běžel v britských televizích v roce 2014 pod názvem Tramping in Bohemia (Blog | Trampský magazín).
Filmařka socioložka nechtěla věřit svým očím a uším - když poslouchala u ohňů Niagaru a Ascalonu -, že v dnešní době postmoderny a umělé inteligence - existuje v srdci Evropy hnutí tisíců maskáčů, jež na víkend vypínají mobily. (Taky jsem se pokusil zachytit tento celosvětově unikátní jev v dokumentíku: Usárna, tele a kanady — Reportéři ČT — Česká televize).
Život v trampských osadách, jichž je nejvíce na Vltavě, na Sázavě a u Berounky - je už přes rok zapsán do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Středočeského kraje. Lidé v komisi kulturních statků vědí, že osady existují jen díky toleranci majitelů lesů a půdy; některé divoké sruby bez elektřiny jsou staré jako Československo. Podle litery zákona jsou všechny chaty černou stavbou, ale většinou existuje tichá dohoda mezi vlastníky lesa, nejčastěji Lesy ČR - když trampové neničí přírodu - což je protimluv -, mhouří se oči.
Většina trampů přírodě pomáhá. Obnovují studánky a čím dál častěji společně s pracovníky „Lesů“ vysazují stromy a obnovují nebezpečné stezky (15. lesní trampská brigáda na Roverkách | Trampský magazín).
Komančové za Komančů
Je zajímavé, že za starého režimu, „za rudochů“ - se nelegální osady také moc nebouraly. Znal jsem i několik „esenbáků“ (SNB: Sbor národní Bezpečnosti), kteří se na víkend převlékali do jiného zeleného.
Perlustraci orgány jsem zažil koncem sedmdesátek asi třikrát. Na nádraží v Praze Braníku, když jsme na naděli jezdívali na Zlatou řeku - Sázavu; Vltava je trampsky Velká řeka a Berounka - Stará řeka. Holky byly převlečené za indiánky; v plátěném sáčku vedle talismanů rudé občanky. My kluci si hráli na kovboje. Neindiánským Komančům v uniformě vadili nášivky amerických vlajek; musely se u kolejí vypárat. A také - torny s nápisy US. Nepomáhaly argumenty, že jde o poválečný legální výprodej z časů premiérování komunisty Klementa Gottwalda; ze zbytků toho, co u nás zanechala americká vojska po pětačtyřicátém. Většinou stačil slib, že se US do příště přešije politicky neutrální nášivkou.
Ve splašeném kufru
Z našeho šerifa Jardy Lhotského, přezdívaného Generál Custre - měli jednou rudí policajti na Branickém nádraží zamotanou hlavu. Jarda jim tvrdil, že na jeho usárně není označení US, jako zkratka označení United States Army, ale že jde o logo pražského národního podniku, kde pracuje jako elektrikář. Esenbáci netušili, odkud bije a tak jim v červené občance Jarda - Generál Custre - ukázal razítko se jménem zaměstnavatele: Uhelné Sklady Praha. Pokud si dobře pamatuju - i někteří policajti „za rudochů“ bývali lidé: zasmáli se a nechali nás bez další šikany nastoupit do vagónů legendárního Posázavského pacifiku. Do červenožlutého motoráku řady 810, přezdívaného Splašený kufr nebo taky Šukafon.
